Pokud píšete, nejspíš to znáte – sednete si k počítači, hledíte na prázdnou stránku a vůbec nevíte, jak začít. Každý autor tvoří jinak. Já osobně většinou vím, kam má můj příběh směřovat. Problém spíš nastává, když mám potom daného cíle dosáhnout, aby děj hezky plynul a postavy se chovaly stále stejně a logicky, zkrátka aby všechno nakonec dávalo smysl.
„Tajemství úspěchu spočívá v tom, že člověk začne. A aby člověk začal, musí si rozdělit ohromný celek na menší zvládnutelné části a potom začít s první z nich.“
~ Mark Twain
Jak rozproudit fantazii
Pokud na autorský blok trpíte, možná už víte, co vám na něj pomáhá. U mě je to následující:
1. Promluvím si s betačtenářem. Nejsnazší řešení je podle mě si najít někoho, kdo bude váš příběh číst kapitolu po kapitole a zároveň bude tak trochu vědět, kam to celé směřuje. Mojí obětí se stal přítel. Občas to tedy vypadá tak, že on nadhodí nějaké řešení a já se začnu čertit a vysvětlovat mu, proč to nejde… jenže právě v takových okamžicích o příběhu přemýšlím nejvíc a právě na tom jediném záleží. Často to tedy dopadá tak, že nadhazujeme jeden nápad za druhým, diskutujeme o nich, a ačkoliv jsou na začátku docela mimo a nepoužitelné, většinou mě to navede tím správným směrem.
2. Projdu si poznámky a dělám rešerše. Někteří lidé si vedou nejrůznější deníky nebo notýsky s nápady, já dávám přednost elektronické verzi. Kdykoliv začnu tápat, procházím poznámky k aktuálnímu textu a občas se taky hodí si projít i ty k jiným projektům. Někdy může pomoct hledání dalších zdrojů informací týkajících se témat knihy (například literatura zabývající se určitou mytologií), jindy třeba přečtení článků o nejlepších plot twistech ve filmech a tak dále.
3. Poslouchám hudbu. Věřím, že nejsem
jediná, kdo si u těch správných písniček v hlavě přehrává scény ze svojí
knihy, jako kdyby to byl film. Dřív bych tomu nejspíš nevěřila, ale oživení
playlistu o nové skladby může představivost neskutečně rozproudit. Nebála bych
se ani zabrousit do žánru, který obvykle tolik nevyhledáváte.
4. Dělám si ústupky. Někdy jsme na
sebe zkrátka příliš přísní. Kámen úrazu jsou u mě často moje obavy. Obavy, že
textem nezasáhnu čtenáře tak, jak bych chtěla, obavy, že se bude při čtení
nudit… A tak dále, a tak dále. Často tak hledím na prázdnou stránku, a i když
mě napadá, co psát, nepustím se do toho, protože mi připadá, že bych mohla vymyslet
něco lepšího. Plná stránka je ale vždycky lepší než nic – protože alespoň máte
na čem pracovat. Koneckonců se kdykoliv později můžu k textu vrátit, opravit ho
nebo úplně přepsat. Pokud taky trpíte takovými myšlenkami, nenechte se jimi
brzdit.
„Kdybych čekala na dokonalost, v životě bych nenapsala ani slovo.“
~ Margaret Atwood
5.
Dodržuju rutinu. I když třeba nejde psát každý den, častým tvořením
(i kdyby to měl být jen jeden odstavec) se člověk udržuje v příběhu, a mimoděk
tak o něm přemýšlí i ve chvílích, kdy nepíše, a když konečně usedne k počítači, tolik netápe.
6. Dám tomu čas. Vzpomínám si,
jak mi kdysi začaly prázdniny a já celá natěšená věděla, že mám konečně čas
začít psát novou trilogii, kterou jsem měla v hlavě. Kámen úrazu spočíval v
tom, že jsem měla jasno, jaké pocity z hlavního hrdiny chci ve čtenářích
vyvolat, ale nevěděla jsem, jak toho docílit. I přesto jsem se zatvrdila a
napsala první stránku prologu. Nebyla jsem s ní však ani přinejmenším
spokojená. Měsíc jsem se Wordu nedotkla, ale o příběhu neustále přemýšlela. Za
tu dobu to ke mně přišlo samo, najednou jsem věděla, co psát. Už napsanou
stránku jsem smazala a napsala ji úplně znovu, tentokrát spokojená. Člověk
občas jednoduše potřebuje čas, aby jeho nápady uzrály.
„Jedna z nejtěžších věcí je první odstavec. Dokážu na prvním odstavci strávit měsíce, ale když už se mi podaří, ten zbytek jde velmi snadno.“
~ Gabriel Garcia Marquez
Další tipy
Při
procházení zpovědí jiných lidí o autorském bloku jsem narazila ještě na další
tipy, které by mohly pomoct. Někomu k nastartování fantazie stačí, když se jde
projít ven do přírody nebo změna prostředí, ve kterém píše. Mně osobně se nejlépe
tvoří doma, potřebuju se soustředit a mít okolo sebe naprosté ticho, ale věřím,
že někomu jinému je sympatičtější třeba kavárna ve městě.
Pokud se pisálek u něčeho zasekne na delší dobu, určitě není od věci si přečíst rukopis úplně od začátku. Může mu to pomoct rozproudit mysl a najít směr, kterým by se dílo mohlo dál ubírat.
Moc
dobře taky vím, jak důležitá je při psaní disciplína. Internet poskytuje
nespočet způsobů, jak zabít čas, jak oddálit splnění úkolu. Pokud pisálka takhle brzdí od
psaní a on se nedokáže zařeknout, že s tím přestane, možná by ho měl dočasně
odpojit. Doporučuju taky z dosahu odnést mobil.
Já
si momentálně nemůžu vynachválit Pomodoro techniku. Když jsem se přistihla, že
až nezdravě moc často prokrastinuju, začala jsem pracovat při videích na
Youtube. Oblíbila jsem si kanál Abao v Tokiu, kde se Abao učí a na pozadí
hraje tichá hudba nebo třeba jen praská krb. Podstatné je, že čas vymezený
na práci střídají pauzy – mně vyhovovalo 25 minut psaní a 5 minut pauza.
Stejně tak je důležité si dát záležet na poznamenávání nápadů. Když píšu a vím, že už budu muset skončit, nechám si chvilku na zapsání poznámek, které mě napadly v souvislosti s pokračováním textu. Heslovitě si vždycky zapíšu, čemu se musím příště věnovat („poutavě popsat atmosféru blešího trhu“, „rozvést hádku s rodiči“ apod.). Když se pak příště vrátím k textu, pomůže mi to, abych vyjeveně nehleděla na blikající kurzor a nepřemýšlela, co že jsem vlastně měla v plánu. Takové věci by nikdy neměl člověk podcenit.
Úplně nejdůležitější je nevzdávat to. I když to tak může někdy vypadat, psaní není jednoduchá věc. Myslím, že to nejlépe shrnuje Samuel Johnson: „Co je napsáno bez námahy, je obvykle čteno bez potěšení.“
Žádné komentáře:
Okomentovat