Jak se při psaní v příběhu neztratit. | Tříaktová struktura

Když jsem začínala psát, měla jsem o tom, že pro příběhy existuje doporučená struktura, nějaké povědomí, ale popravdě řečeno jsem tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Změna nastala, až když jeden z mých rukopisů přijali v nakladatelství a já na něm začala pracovat s redaktorem.

Při psaní jsem se řídila spíš instinktem – z filmů a knih jsem věděla, že hrdina vždycky prochází určitým vývojem, že těsně před koncem příběhu se všechno pokazí a protagonista se musí posbírat a vzchopit, aby všechno napravil.

Jenže pak na mě redaktor vytasil tabulku popisující strukturu příběhu a požádal mě, abych do ní děj Přízraků noci napasovala, a já zjistila, že to jaksi… nejde. A rychle mi to ukázalo, kde jsou nedostatky rukopisu.

Abych to uvedla na pravou míru, ta tabulka nebyla žádný jeho výmysl, ve skutečnosti se jednalo o tříaktovou strukturu. To je model velmi často používaný ve vyprávění, který dělí příběh na tři části (akty). Jeho vznik lze hledat v Aristotelově Poetice, kde ho tento filozof definuje jako jeden z pěti klíčových prvků tragédie. Aristoteles věřil, že příběhy připomínají řetězec událostí – každá scéna musí vést k tomu, co se stane potom, a ne být jen osamocenou epizodou.

Znamená to, že je potřeba mít k příběhu osnovu? Že pokud příběh objevujete během psaní, je pro vás tříaktová struktura k ničemu? Odpověď na obě otázky zní ne. Tříaktovou strukturu lze využít, ať už patříte k autorům, kteří děj plánují dopředu, nebo těm, kterým příběh pod rukama vzniká teprve během psaní.

Chtělo to hodně přepisování, aby Přízraky noci nakonec odpovídaly této tříaktové struktuře. Díky tomu jsem se však poučila a při tvorbě nové knihy jsem už ze struktury vycházela rovnou během psaní. Ani zdaleka to neznamenalo, že jsem měla podrobnou osnovu a věděla, co se ve které kapitole stane. Z tohoto zprvu nenáviděného nástroje se pro mě stala jakási berlička. Pomáhal mi o příběhu přemýšlet, věděla jsem, co je v dané pasáži potřeba, kdy je čas zvyšovat napětí, jak hrdinům házet klacky pod nohy a tak dále. Nejenže mi to usnadnilo práci, ale také jsem se při psaní cítila jistěji.

 

 

Pojďme se tedy na tříaktovou strukturu podívat blíže a ukázat si, jak by to vypadalo na konkrétním případě:

 

Akt I: Setup

Tato část je celá o připravení půdy pro příběh a obvykle zabírá čtvrtinu rozsahu knihy.

Expozice

Tady by měl autor čtenáři představit hlavního hrdiny, ukázat jeho každodenní život a to, co je pro něj důležité. Ničí život není perfektní, expozice by tedy měla naznačit, jaké jsou tužby a přání postavy a překážky, které jim brání v tom jich dosáhnout.

Příklad: Hlavní hrdinka Sára chodí na střední školu v malém městečku. Má sice kamarádky, ale všechny jsou falešné, řeší především večírky a svůj vzhled a za zády se pomlouvají. Sama Sára si o sobě vymýšlí, aby vypadala zajímavě. Věří, že v ničem nevyniká a že je její život nudný, a kdyby mluvila jen pravdu, nikdo by se s ní nebavil. Rodiče na ni kvůli práci nemají čas a ona se cítí osamělá.

 

Inciting incident

Stane se něco nového, co se v každodenním životě hrdiny obyčejně neděje. Tato událost hlavní postavě nabízí cestu, která by jí mohla pomoct změnit situaci a dosáhnout jejího cíle.

K vytvoření takovéto události mohou pomoct tyto otázky:

• Jak je protagonista nespokojený se svým životem?
• Co je potřeba, aby protagonista spokojenosti dosáhl? (To je jeho cíl.)
• Jaké největší obavy a charakterové chyby protagonista má?

Aby totiž mohl protagonista dosáhnout cíle, je potřeba, aby konfrontoval svoje vlastní obavy a nedostatky.

Katalyzátor je často nazýván „call to adventure“ a nutí hrdinu, aby vyšel ze svojí komfortní zóny. Rozhodne se přijmout výzvu, nebo se „volání dobrodružství“ brání? Koneckonců tato cesta bude mít následky, které ovlivní nejen jeho, ale i ty kolem něj. Co se stane, když selže? V tomto okamžiku záleží na povaze hrdiny, na jeho obavách a nedostatcích. Je možné, že bude potřeba pár scén, v nichž naroste to, co je v sázce, a hrdina nebude mít jinou možnost než výzvu přijmout.

Příklad: Sáru srazí auto a ona se ocitá ve fantastickém světě plném nadpřirozených bytostí. Brzy se dozvídá, že tento svět je v ohrožení. Démon z něj pomalu vysává sílu a požírá ho.

 

 

První plot point

Toto je okamžik, kdy se hrdina rozhodne výzvu přijmout a prakticky si ustanoví, čeho chce do konce knihy dosáhnout. Někdy k tomuto a předchozímu bodu dochází ve stejné scéně. Nemusí to zahrnovat žádnou fyzickou akci, ale musí tu být jasná linie, jejímž překročením se hrdina dostává daleko ze svojí komfortní zóny. Právě tady se ocitáme zhruba ve čtvrtině rozsahu knihy.

Příklad: Zmatená a vyděšená Sára se chce vrátit domů. Potkává se s mladou vlkodlačicí Trinou, od které se dozví, že ji zpátky může poslat jen Bílá čarodějnice. Trina za ní má namířeno také, a tak spolu vyrážejí na cestu. Sářiným cílem je tedy vyhledat Bílou čarodějnici.

 

Akt II: Konfrontace

Tato část knihy je ze všech tří nejdelší, obvykle zabírá druhou a třetí čtvrtinu příběhu.

Rising action

Tady začíná hrdinova cesta za uskutečněním cíle. Objevují se první překážky. Protagonista se seznamuje s novým okolím a začíná chápat výzvy, které před ním leží. Tohle je místo, kde byste měli čtenáře seznámit se zbytkem postav (jak přátel, tak nepřátel) a hlavním záporákem. Také je potřeba představit hlavní konflikt a je možné se zabývat podzápletkami (jen by se měly vztahovat k hlavnímu konfliktu). Hrdina se učí víc o cestě před sebou, mění se a přizpůsobuje tak, že má větší šanci naplnit svůj cíl.

Protagonista v této části obvykle reaguje na věci, které přicházejí, snaží se zorientovat v „novém světě“. Věci nejdou hladce, hrdina se učí z neúspěchů a postupně se zlepšuje a stává se sebevědomějším. Výzvy by měly být náročné (ať už fyzicky, emocionálně nebo psychicky) a protagonista by měl v některých zklamat a čelit následkům.

Příklad: Sára se po cestě dozvídá víc o světě, v němž se ocitla, a zároveň poznává Trinu. Zjišťuje, že kvůli démonovi přišla o rodiče a Bílou čarodějnici chce požádat, aby je přivedla zpátky k životu. Vlkodlačice fascinovaně poslouchá všechno o realitě, z níž Sára pochází. Sáru překvapuje, jak snadno se jí s Trinou mluví, ačkoliv jsou obě jiné a pocházejí z odlišných světů. Zároveň se objevují první překážky – zaútočí na ně nižší démoni a téměř je zabijí lidožraví skřeti. Z patálií se dostanou jen se vzájemnou pomocí.

 

Midpoint

Jak už naznačuje název, midpoint se nachází uprostřed příběhu. Právě tady by se mělo stát něco důležitého, něco by se mělo hrozivě pokazit. Zároveň je to point of no return: hrdina po události na tomto místě už nemůže couvnout, svého cíle musí dosáhnout za každou cenu. Protagonista si často myslí, že mu všechno vychází nebo že je už připraven čelit nepříteli, ale brzy zjistí, že je ještě potřeba spousta práce. Tato lekce by měla být bolestivá, měla by přimět hrdinu přehodnotit jeho cíl a jeho síly na to jej dosáhnout. Prohra by jej nicméně neměla zcela rozdrtit. Ještě ne. Narůstá vše, co je v sázce, tudíž nezdar v tomto místě by měl být větší než jakýkoliv předchozí.

Midpoint se dá snadno vydedukovat z protagonistova hlavního cíle. Co se musí stát, aby to ohrozilo jeho dosažení? Co může hrdinu přimět k tomu, aby si uvědomil, co všechno je v sázce?

Příklad: Přichází velké zklamání. Sára s Trinou sice dorazí k Bílé čarodějnici, ta však nemůže ani jedné pomoct. Přichází o svoji sílu a portál, kterým měla Sáru poslat zpátky domů, je zničený, pohltil ho démon. Svět i s portálem se může navrátit do původního stavu teprve tehdy, když se podaří démonovi sebrat alatyr, kámen nekonečné síly, který má ve svém držení.

 

Druhý plot point

Po neúspěchu v midpointu by protagonista měl zpochybnit svoje schopnosti. Tyto pochybnosti musí překonat, často s pomocí postavou mentora. Toto je místo, kde by se mělo kopat hlouběji, ukázat, co v sobě hrdina skutečně má.

Po tom, co protagonista celou dobu jen reagoval na to, co přišlo, by se tu měl transformovat na proaktivního. Zároveň by se mu mělo pomalu vracet sebevědomí díky malým úspěchům, které zahrnují schopnosti nebo nástroje, jež jsou potřeba k vítězství nad nepřítelem. Také je to dobré místo začít propojovat některé podzápletky s hlavním konfliktem.

Příklad: Sára se musí rozhodnout, jestli se pokusí kámen získat, nebo se vzdá veškeré naděje na návrat domů. S Trinou nakonec vyrážejí do démonova sídla získat alatyr.

 

Akt III: Rozuzlení

Tuto část obvykle tvoří poslední čtvrtina knihy.

Pre-climax

Dokonce i ten nejsilnější rytíř má ve svojí zbroji slabá místa: jeho hluboce zakořeněné strachy a nedostatky. Ačkoliv se protagonista na boj s hlavním nepřítelem chystal, nebyl jediný, jehož síla narostla.

V tomto bodě dochází ke střetu mezi hrdinou a záporákem. Celou dobu jsme byli součástí cesty protagonisty, ale teď se poprvé setkáváme s ukázkou nepřítelovy pravé síly, která hrdinu obvykle zaskočí. Ačkoliv většina čtenářů ví, že hrdina nakonec zvítězí, je potřeba vyvolat nějaké pochybnosti o tom, jak poslední akt skončí a jestli bude protagonista v pořádku.

Hlavní postava je tentokrát proaktivní a chystá se nepřítele konfrontovat. Většinou existuje nějaký plán, jak ho porazit. Tento plán se však právě v tomto bodě rozpadne a nic neproběhne tak, jak mělo. Právě tady dochází k vůbec největšímu nezdaru, nejvíce dramatickému zvratu – stane se to nejhorší, co se stát mohlo. Tento nezdar je často jak fyzický, tak psychický. Protivník je silnější, než se myslelo, a zdá se, že všechna naděje je ztracena. Ačkoliv čtenář ví, že se nejedná o závěrečný střet, rozsah hrdinovy porážky by je měl překvapit.

Příklad: Sára s Trinou dorazí do démonova sídla, jejich plán dostat se nepozorovaně dovnitř však selže – démonovi posluhovači je chytí a zavřou do žaláře. Démon se je chystá vysát jako všechno ostatní. Sára ztrácí veškerou víru, že všechno dobře dopadne – ona se svojí průměrností určitě není ta, která by mohla zachránit celou fantastickou zemi.

 

Climax

Climax je vyvrcholení celého příběhu. Ačkoliv byl hrdina poražen, musí si olízat rány, zase vstát a překonat tu vůbec největší překážku, přičemž by u toho měl využít vše, co se naučil – obzvlášť to, co se naučil z porážky během pre-climaxu. Posbírá své síly, a ať to stojí, co chce, navzdory všemu porazí nepřítele a konečně ukončí celý konflikt. Climax obyčejně sestává z jedné scény, zatímco pre-climax bývá delší a může se natáhnout do sledu více událostí.

Způsob, jakým hrdina porazí nepřítele by měl být uspokojující, takže žádné náhody, žádný deus ex machina, kdy na poslední chvíli zachrání situaci někdo jiný. Porazit záporáka musí zvládnout jen a jen hrdina. Právě tady by se měl završit jeho vývoj.

Příklad: Sára a Trina jsou předvedeny před démona, který se je chystá pohltit. Sára si všímá, že mu na krku visí alatyr a snaží se démona zabavit konverzací, aby kámen mohla získat. Zjišťuje, že démon byl kdysi také člověk, avšak všichni ho jen zklamali a on zůstal zcela sám. Došel k názoru, že svět je plný sobeckých a falešných lidí, a proto se rozhodl mu prokázat službu a zničit ho. Sára se ho snaží přesvědčit, že všichni lidé takoví nejsou (přitom si uvědomí, že přesně to si předtím myslela také, její názor však změnilo přátelství s Trinou). Chvíli to vypadá, že démona obměkčí, že ho přiměje změnit názor, on se však zatvrdí. To už mu však Sára stačila nepozorovaně sebrat alatyr. Démon je oslaben a prchá. Objevuje se Bílá čarodějnice a přijme od Sáry kámen. Svět se začne navracet do původního stavu.

 

Rozuzlení

Toto je místo, kde se všechno spojí a dojde k uzavření zbývajících podzápletek. Mělo by tu také dojít k završení charakterových oblouků vedlejších postav a je potřeba odpovědět na všechny stále otevřené otázky. Čtenář by měl vidět hrdinův nový život po tom, co dosáhl svého cíle, a jak se změnil. Jak teď vypadá jeho svět?

Příklad: Sára se s těžkým srdcem loučí s Trinou. Bílá čarodějnice ji posílá zpět do reality a ona se probouzí v nemocnici. Její rodiče si uvědomují, že o ni málem kvůli autonehodě přišli. Sára jim přizná, jak osaměle se bez jejich pozornosti cítí. Navzájem si slíbí, že to napraví, budou spolu víc mluvit a trávit čas. Sára zcela odstřihne svoje falešné kamarádky, mimoděk se dává do řeči se spolužačkou Katrinou, která ve třídě patří mezi outsidery, a zjišťuje, že je vlastně moc milá a je s ní legrace. Čímsi jí připomíná Trinu…

 

Slovo na závěr

Možná si říkáte – není to nuda, když se tolik příběhů řídí jednou strukturou, odehrává se podle jedné šablony? Je nutné si uvědomit, že se jedná jen o kostru, kterou autor musí obalit svými vlastními nápady, svým dějem. Vždycky je čím překvapit, vždycky je možnost čtenáře šokovat zvraty. Nepřítel v příběhu vůbec nemusí být člověk. Kniha nemusí skončit dobře. A tak dále. Tato struktura vám jen napoví, jak pracovat s gradací příběhu a jak čtenáře přimět, aby ho dočetl se zatajeným dechem.