Šepot mlhy: Den šestý

 

Stáli pod holými jabloněmi a do tváří je šimral hřejivý svit.

Ačkoliv beregině zemřela, nic se jako zázrakem nezměnilo – ze země nevyrazila zelená tráva, stromy se neobalily listím, nevyrostly na nich sytě červené plody. Pole zůstávalo pusté, podrost vybledlý a dům s popraskanou omítkou se tyčil v zajetí šedivého oparu. Všechno se zdálo při starém, alespoň do chvíle, než vyšlo slunce.

Nejprve mlhu roztrhalo na cáry, nenápadně, dokud nad sebou Karden zničehonic nespatřil útržek modré. Potom paprsky rozehnaly opar docela a odkryly celý zbědovaný pozemek, jako když strhnete obvaz z hnisající rány.

Slunce bylo po vší té době tak oslnivé, že Kardenovi do očí vhrkly slzy. Protřel si je a vzhlédl. Do všech směrů se rozbíhala obloha, rozlehlá a modrá jako léto.

Otec si měřil pole podmračeným pohledem a matka si úzkostlivě pohrávala s prsty. „Zajdu dnes do Plockova, abych u Frydryka a jeho dcer nechala nějaké květiny. Myslím, že si nikdy nepřestanu vyčítat, co jsem způsobila.“

Jeremi jí chlácholivě stiskl ruku.

„Doprovodím tě,“ nabídl se Karden. Stejně si tam musel vyzvednout koně. Domů mohli jet na něm.

„V žádném případě. Podívej se na sebe, vždyť sotva stojíš na nohách. Dohlédnu na to, abyste s Jeremim odpočívali, dokud nebudete jako rybičky,“ napomenula ho matka.

Karden si povzdechl.

„Ty uzly na obilí… souvisely s tím vůbec nějak?“ nadhodil otec. Vítr se mu probíral vlasy.

„Ne. Ale úroda uhynula i kvůli nim. Beregině do sebe vsála to, co zbylo,“ vysvětlil Karden.

„Takže pořád nevíme, kdo za nimi stál,“ zachmuřila se matka.

„Kdy zemřela Cestmirova žena?“ zeptal se jí.

Zamyslela se. „Někdy na přelomu července a srpna. Nemoc se s ní táhla hrozně dlouho, její tělo už to asi nezvládlo.“

Ewe pobledla. Stále se tiskla k Jeremimu, ale pohled upírala do země.

Karden přikývl. „Myslím, že uzly udělal ten kluk s vejci, Feliks.“

Matka si přitiskla ruku na hrudník. „Cestmirův syn? Proč by to dělal? Nikdy jsme jeho rodině nic zlého neudělali.“

„Ano. Nejdřív jsem si teda myslel, že za nimi stojí Niko,“ zahleděl se krátce na Jeremiho, „obzvlášť po tom, co jsem ho přistihl, jak odposlouchává pod oknem. Byla ale tma, a proto jsem si ho spletl – oba mají podobnou postavu a světlé vlasy. Stejně se nechala zmýlit i Verka, když tvrdila, že viděla, jak se Ewe líbá s Nikem. Ostatně, Nikovi se líbí někdo jiný, že? Mají se rádi s Matyasem.“ Teď už Karden pozoroval Ewe.

Rozpačitě přikývla, ale podívat se na něj neodvážila.

„Myslím, že Feliksův prvotní důvod, proč k nám ten večer přišel, nebylo odposlouchávat můj a Jeremiho rozhovor. Dorazil za Ewe.“

Bratr se zamračil, ale pak pohlédl na svoji ženu. Tváře jí hořely.

„Chodívá sem často. Dokonce tak často, že už ho i pes zná a neštěká na něj. Říkala jsi,“ pohlédl na matku, „že ho moc neznáš, že přinesl vejce teprve podruhé. Pes si ho však vůbec nevšímal a vysvětlovalo by to i to, proč neštěkal, když se krčil pod oknem. Nejdřív jsem si myslel, že to zvíře má něco proti mně, ale pak jsem viděl, jak zuřil, když přišla Celesta. Ta tu určitě nebyla poprvé.“

Ve všech tvářích hrálo znepokojení. Zraky jim klouzaly k Ewe, která si drtila zpocené prsty.

„Obešel jsem celou vesnici,“ pokračoval Karden, „aby se mi podařilo najít ustájení pro koně. Nikdo o tom nechtěl ani slyšet, všichni měli strach, že k nim zvíře, které tu pobylo nějaký čas, dotáhne nákazu. Kvůli tomu vám i lidé odřekli zakázky. Feliks si sem přitom jen tak nakráčel, aby přinesl vejce.“

Ewe usilovně mrkala.

„Předpokládám, že potřeboval výmluvu, aby tě viděl. Vzpomínám si, že jsi před tím, než přišel, znervózněla a vyšla ven. Nejspíš jsi ho zahlédla z okna a měla jsi strach, že ho uvidí někdo další.“

„Je to pravda?“ chtěl vědět Jeremi. Matka s otcem se ani nepohnuli.

Ewe se rozplakala. Slzy se jí hrnuly po tvářích a kapaly do vybledlé trávy. „Já –“

Karden se k ní natáhl a jemně jí sevřel rameno. „Řekni to, prosím. Jen tak se s tím dá něco dělat.“

Ewe se zalykala vlastními vzlyky. Zuřivě si hřbety rukou otírala oči. Arek se naštěstí proháněl okolo domu, a tak si ničeho nevšiml.

„Je… mnou… p-posedlý. Vždycky byl, ještě předtím, než jsme se vzali s Jeremim, ale letos… letos se to zhoršilo. Chce se mnou pořád trávit čas, špehuje mě. Už… z toho trpím stihomamem, bez přestání na sobě cítím jeho oči. V noci se budím a pak… pak několik hodin jen sleduju okno, čekám, kdy se objeví jeho tvář, vidím ji tam dokonce i tehdy, když tam není. Naléhá, chce, abych opustila Jeremiho… s ním se prý budu mít líp, že se postará o mě i Areka. Nikdy nedošlo… k-k ničemu vážnému, celkem se mi dařilo ho vždycky odbýt, jenže v létě se to změnilo. Začal naléhat čím dál v-víc, vyhrožoval mi, že pokud někomu něco řeknu… že ti poví, že tě s ním podvádím a že… že je Arek jeho –“ Ewe se dívala na Jeremiho a slova se z ní hrnula jako o překot. Celá se třásla.

Bratr ji přitáhl k sobě a sevřel v náručí. „Proč jsi nic neřekla? Víš, že bych věřil tobě.“

Ewino hrdlo chvíli škrtily vzlyky natolik, že ze sebe nedokázala nic vypravit. „Ty to nechápeš. Nesmí vědět, že to víš. Je n-nebezpečný. V červenci… se o něco… pokusil, ale j-já ho odmítla. Řekla jsem, ať toho nechá, že ti všechno povím, myslela jsem to v-vážně. Proto udělal ty uzly. Varoval mě, že pokud ceknu, provede něco mnohem horšího.“

„Ach děvče,“ stáhla matka tvář, „a udělal něco tobě?“

Ewe sklopila zrak. „Jednou, málem. Zachránil mě Arek, když se po mně začal shánět.“

„Takhle si dovolovat na vdanou ženu s dítětem,“ kroutil hlavou otec, „navíc na ženu mého syna. To mu nedaruju, zmetkovi.“

Karden udiveně vzhlédl. Takhle ho neznal. „Myslím, že ho v blízké době poctíme návštěvou. Máme s ním o čem mluvit.“ Pochyboval, že se Feliks ještě někdy o něco pokusí.

Jeremi si s Kardenem vyměnil pohled a přikývl. Obrátil se zpátky k Ewe a palci jí setřel slzy z tváří. „Všechno bude zase dobré. Věř mi.“

Ewe si položila hlavu na jeho hrudník a upírala zrudlé oči do prázdna. Nepřestávala se chvět.

Matka s otcem se tiše vydali k domu, aby dvojici nechali o samotě. Karden je následoval.

Zatímco si Arek na dvoře hrál, všichni tři se pustili do práce. Matka do truhlíků zasadila nové květiny a vystavila je na parapety. Domek najednou v odpoledním slunci nevypadal už tak nepřívětivě.

Karden uklízel věci, kterými přikryli studnu. Vzduch se chvěl zpěvem ptáků, jejichž peří se čas od času mihlo v korunách stromů. Slunce hladilo po tvářích a vplétalo se do vlasů, chomáče bílých hub se scvrkly a zmizely. Ještě mělo chvíli trvat, než se všechno vrátí do starých kolejí, ale nakonec budou i tady vonět dny jako bosé nohy v trávě, smích a sytě zelená.

Po nějaké době, když už měl Karden hotovo, jen seděl a pozoroval nadýchané mraky, jak se ženou na východ. Vedle něj zašustily kroky.

„Je v pořádku?“ zeptal se.

Jeremi se posadil. „Myslím si, že ano. Teď spí.“ Utrhl vybledlé stéblo a pohrával si s ním mezi prsty. „Jen mě mrzí, že to neřekla dřív.“

„Někdy má člověk prostě příliš velký strach, že o druhého přijde, a tak raději mlčí.“ Karden se zadíval na psa, který podřimoval u domu. Ze včerejška si zvíře odneslo zlomenou nohu.

„Stal se z tebe pěkný mudrlant,“ šťouchl do něj loktem bratr. Vítr mu cuchal vlasy.

Karden obrátil oči v sloup, ale musel se usmát. Co s tím všichni měli?

„Doufám, že se tady příště ukážeš dřív než za dalších osm let,“ nadhodil bratr a zahodil stéblo.

Karden na něj pohlédl. V hrudníku ho zašimralo, hřejivé teplo vystoupalo výš, až do hlavy, a usadilo se tam.

Jeremi sledoval trávu pod jejich nohama, klopil zrak, skoro jako by se styděl.

Nebyla to omluva, ale pro Kardena to bylo víc než to.

„Zvážím to jedině v případě, když mi teď slíbíš, že příště na moji počest samým nadšením uspořádáš oslavu.“

„A slavnostní průvod chtít náhodou nebudeš?“

„Může být.“

Jeremi do něj strčil a se zvednutými koutky kroutil hlavou. Karden zaúpěl, ale ani na chvíli se nepřestal usmívat.

KONEC

Bavilo? » Dej mi vědět! :) «