Další den ráno byly všechny slepice do jedné
mrtvé.
Kurník pokrývala jejich bezvládná, kostnatá
tělíčka. Do nosu Kardenovi vhrkl puch hniloby a zatuchliny, přesto si
k jedné mrtvolce dřepl a pozorně si ji prohlédl. Slepice měla zavřené oči,
skoro to vypadalo, jako by ve spánku zemřela vysílením. Na hřbetě jí svítila
lysina – z vyškubaného peří zbyla jen brka. Zastavil se očima na ráně,
která mizela ve chmýří. Málem ji přehlédl, ale když ho odhrnul, na světle
se zaleskl velký vřed. Rána mokvala a kůže na zádech slepice byla podivně
měkká. Stačil lehký Kardenův dotek, aby se začala trhat. Když viděl, jak snadno
se maso odděluje od kostí, do krku se mu nahrnula žluč.
Za jeho zády se rozezněly kroky. Jeremi se
vrátil s károu, aby slepice naložil a zakopal. „Vodou ze studně to
očividně nebylo,“ neodpustil si.
„Tohle trvalo už nějakou dobu. Obávám se, že
jeden den s vodou z návsi to zachránit nemohl,“ odvětil Karden.
„Je mi to jasný. Ty a uznat chybu? To dřív
začne v létě sněžit.“
Karden nic neřekl. Zvedl se a vydal pryč. Ticho bylo někdy bláznovi nejlepší odpovědí.
Přešel pod nízkou oblohou k výběhu, kam včera
Jeremi vyhnal jejich tři krávy a jednoho koně. Všude číhaly stíny, krčily se
pod neduživými stromy a keři.
Chvíli zvířata sledoval a prohlížel si jejich
pohublá těla s vystouplými žebry. Tráva na pastvině byla šedivější než jejich
tváře, a tak dobytek jen stál a tupě hleděl před sebe. Krmení měl přitom dost –
že by ho Jeremi nechával hladovět, říct Karden nemohl.
Jediný, v kom probudil zájem, byla
klisna. Zvědavě popošla až k ohradě a Karden ji pohladil po nose. Pohledem
zkoumal její nohy a tělo, a zatímco koni přejížděl dlaní po krku, přemýšlel nad
vraníkem z knížecích stájí, kterého nechal v chlévě.
Jeho prsty se dotkly něčeho vlhkého. Karden
zadržel dech a rukou odkryl koňskou hřívu. V srsti zvířete se rozlézal krvavý
vřed.
***
Karden si otřel zpocené čelo a pokračoval
v kopání. Nos mu naplnila vůně vlhké zeminy a těžké boty ho táhly
k zemi, jak se na ně nalepila vrstva hlíny a tlejícího listí.
Obešel si celý pozemek a zjistil, že se nákaza
posunula zase o kus dál. Vysála zeleň z trávy, pohltila další dva stromy a
mraky vypadaly tak těžce, až se bál, že mu spadnou na hlavu, zavalí ho
v jámě, kterou vykopal, a zadusí jej.
Karden si území odkrokoval z jedné strany
na druhou a zjistil, že střed toho všeho netvoří ani dům, ani studna, ale místo
o kousek dál. Jednou si ho s mistrem najal muž, kterého pronásledovali
vampýři. V noci se dobývali k němu domů, bušili do dveří a
zatlučených oken. Celá úroda mu zchřadla. Karden zjistil, že za to mohl
artefakt, který muž ukradl. Předmět vysál ze svého okolí všechen život a vlil
ho do mrtvého – muž žil naneštěstí přímo u háje, kde se pohřbívali mrtví. Celé to ustalo, až když artefakt vykopali a zničili. A taky zabili nespočet nemrtvých.
Pochyboval, že by někdo z jeho rodiny na
zahradě zahrabal nějaký artefakt, ale musel zvážit všechny možnosti. Lidem se
nedalo věřit, ani vlastní rodině ne – člověk byl občas překvapený, jak moc cizí
vlastní příbuzný mohl být.
Karden se narovnal, až mu zakřupalo
v zádech, a opřel se o lopatu. Dál kopat nemělo cenu. Pokud by bylo něco
k nalezení, už by to našel.
Jeremiho přítomnost ucítil jako závan větru. Povzdechl
si, ale pak se pousmál. Když krokoval pozemek, zachytil bratrův pohled –
s tichým smíchem v očích si Kardena měřil jako největšího podivína. Jeremi
měl pomáhat otci v dílně, ale zřejmě si nemohl odpustit jakoukoliv
příležitost k uštěpačné poznámce.
„Tu vodu jsi včera nosil celé věky, ale bylo
to aspoň k něčemu. Na rozdíl od toho, co tu provádíš teď. Očividně vůbec
netušíš, co se tady děje, a tak se aspoň snažíš vypadat, že něco děláš.“
Kdyby tak věděl, co stihl zjistit… Karden
Jeremiho pomalu přelétl pohledem od hlavy až k patám.
„Co tak zíráš? Došly ti slova?“
„Přemýšlím, jestli tě do té jámy zakopat
rovnou, nebo až později.“
Jeremi semkl rty. „Připadá ti to celý ohromně legrační,
co? Tahle rodina je na pokraji sil, ale ty si vtipkuješ a celou dobu se
usmíváš, jako by o nic nešlo.“
„Můj kladný přístup tuhle polízanici sice nevyřeší,
ale tebe to naštve dost na to, aby mi to za to úsilí stálo.“
Karden čekal, že se Jeremi po tomhle otočí a
konečně ho nechá na pokoji, ten však místo toho přimhouřil oči. „Myslíš si, jak
nejsi vtipnej, ale jen potvrzuješ moje slova.“
Povzdechl si a vyškrábal se z jámy. Prsty
si odhrnul vlasy z čela, narovnal se a pohlédl bratrovi do očí. „Zaslechl
jsem, že po tvém kování Borysovi uhynul kůň.“ Mohl se ho taky zeptat, jestli
slyšel to o Ewe, ale tak zlý nebyl.
Jeremi ztuhl a jeho pohled potemněl jako
obloha nad jejich hlavami. „Takže tohle tady děláš, místo aby ses nám snažil
pomoct? Hledáš na mě špínu?“ procedil skrz zuby. „Kdo si myslíš, že jsi, aby
ses povyšoval? Přijedeš si sem jako nějaký pán, vyšlechtěný kůň, nóbl hadry,
všechny ty zbraně a ampule… Celý roky jsi pryč, můžeš si dělat, co si zamaneš,
nemusíš být tady a starat se. Jako sobec ses vytratil a teď nade mnou chceš ohrnovat
nos?!“
Jako by Karden dostal facku. Ani se nepohnul.
„Ne, chtěl jsem se zeptat, jestli si myslíš, že to on vám udělal ty uzly na
obilí.“
Bratr zavřel ústa. „Co já vím? Nedivil bych
se. Je obyčejně neodbytnej, dost jsem se divil, že se nakonec spokojil jen
s vrácením peněz za kování.“ Vztek zbarvil jeho tváře dorůžova. Nebo to
byly rozpaky?
„A ta poničená střecha stodoly?“
„V srpnu mu na ni při bouřce spadla část
stromu. Vichřice ho rozpůlila vedví. Byla to otázka času, ten dub byl dočista
ztrouchnivělý, i když teda Borys tvrdí, že začal chřadnout teprve nedávno.
Málem to zabilo jeho syna, který zrovna utíkal domů z pole. Zlámal si celé
tělo, ale přežil a už je docela v cajku. Všechno seno, co měli ve stodole
schované, se promáčelo a zůstalo pod troskami, ale lepší než synovi strojit
pohřeb.“ Jeremiho slova rámoval podrážděný podtón. Byl na Kardena naštvaný, že
se od něj nechal vyprovokovat?
„Děkuju, to se hodí vědět.“ Karden opřel
lopatu o strom a kývl bradou k jámě. „Ještě dnes to zaházím, ale teď musím
do vesnice.“
„Jistě,“ uchechtl se bratr. „Jen si oddechni,
je mi jasný, že na pořádnou práci nejsi zvyklej.“
Karden ho ignoroval. Vyrazil k Verce, ale
po cestě stejně musel myslet na jeho slova.
Choval se sobecky? Když odcházel z domu,
byl jen dítě – a o tom, že se stane lovcem démonů, snil odmalička. Bratr patřil
k těm, kteří se jeho přání vysmáli. Každý měl Kardena za naivku a třasořitku a
on se celé ty roky strachoval, že si to o něm všichni myslí dál. Že pokud
nedokáže něco velkého, o čem uslyší každý, budou si to o něm myslet pořád.
Nikdy by ho nenapadlo, že jeho vyhýbání se
domovu z něj dělá sobce.
Když se po cestě zastavoval u Boryse, na
jazyku se mu rozlévala hořkost. Mohl polykat, jak chtěl, ale nedokázal se jí
zbavit.
Mysleli si i rodiče, že je sobec?
Muže potkal na poli. Karden se rozhodl, že
svého koně nenechá doma už ani den – a Borysovy stáje se mu zamlouvaly z vícera
důvodů.
„Tak na to zapomeň, hošánku! Chceš to zatáhnout
i sem? Stačí, že se tu každou chvíli producíruješ ty!“
Karden zavadil pohledem o zničenou střechu
stodoly v dáli. Byla to nehoda, nebo cosi víc, odplata Mokoš za něco
zlého, co Borys provedl? To se jen tak dozvědět neměl, protože možnost, jak
nerušeně muže pozorovat, právě ztratil.
Než došel k Verce, která bydlela na druhé
straně Podobory, požádal o ustájení víc lidí, ale každý ho odmítl. Po vesnici
se rozkřiklo, kým je a co tu dělá.
Mladá žena ho pozvala do domu a nepřestávala
si jej pozorně prohlížet. Karden si povzdechl. Přistihl svoje prsty, jak si
pohrávají s pouzdrem na dýku, a rychle je utnul.
„Tak s čím můžu pomoct? Prý jsi mě hledal
už včera.“ Shrnula si dlouhé černé vlasy na záda, lokty se opřela o desku stolu
a bradu si položila na hřbety rukou. Její zvědavé zelené oči tak byly ještě
blíž.
Karden se odtáhl a opřel se do židle. „Chtěl
bych se zeptat na Nika.“
Verka sledovala jeho ústa, jak se pohybují,
ale slova nevnímala. „Promiň, ale pořád žasnu nad tím, že jsi to ty – ten prťavý
kluk, co měl pusu plnou velkých řečí a nechával se prohánět od starších. Ale
vlastně to dává smysl.“
Kardenovi nad kořenem nosu vyskočily dvě
netrpělivé vrásky, ale spěšně čelo zase narovnal a poposedl si. „No jo, všichni
se měníme.“ Co na to měl říct? „Slyšel jsem, že víš něco o Ewe a Nikovi. Prý
jsi je dokonce viděla.“
„To viděla. Přímo na rusaliích. Nešlo je
přehlédnout, věř mi,“ zasmála se. „Musím říct, že se tu rozkoukáváš rychle.“
„Na rusaliích? A jsi si jistá, že to byli
oni?“
„Jasně že jo. Niko strávil s Matyasovou
sestrou skoro celý večer u táboráku, kde seděli všichni z vesnice. Už to působilo
dost nemístně, koneckonců je to vdaná ženská s dítětem. To hlídal Jeremi –
je pěknej podpantoflák, to ti řeknu. Ale určitě sis všiml sám.“
Kardenovi okamžik trvalo, než si uvědomil, že
Matyasovou sestrou myslí Ewe. Zvedl obočí, ale nic neřekl.
„No a pak jsem je spolu viděla, když jsem v
noci odcházela domů. Schovávali se kousek od ohniště mezi stromy a o něčem se
docela naléhavě bavili. Možná Ewe chtěla, aby to skončili, protože měla strach,
že na ně přijde Jeremi? Niko ji ale přitáhl k sobě a políbil ji, a musím
říct, že teda dost procítěně. Ewe ho od sebe odstrčila a rozhlížela se jako zběsilá,
jestli je někdo nepozoruje. Nevšimla si mě, protože jsem se stihla schovat.“
„Co se stalo potom?“
„Řekla mu, že je blázen, a vrátila se
k táboráku. Nepochybuju ale, že to spolu táhnou dál – Ewe je na statku
rodičů pečená vařená a určitě tam nechodí tak často kvůli nim. Niko u nich
totiž vypomáhá,“ uchechtla se.
„Viděl je kromě tebe o samotě ještě někdo
další?“
„Jen já,“ zavrtěla hlavou. „K čemu ti to
vlastně je? Chceš svýho bratra varovat? Upřímně si myslím, že to musí vědět,
ledaže si sedí na uších. Nechápu, že jí něco takovýho toleruje.“
Kardena pod kůží šimralo cosi palčivého. Podráždění.
Co měla co do bratrových záležitostí strkat nos? Přistihl se, jak se mračí –
představa, že si všichni ve vesnici šeptají, jaký je Jeremi hlupák, ho rozčilovala.
Proč mu na tom ale vůbec záleželo? Kdyby to
bylo opačně, Jeremimu by to bylo jedno. Vlastně ne – byl by rád. A těšilo by
ho, že to může Kardenovi vmést do obličeje.
„Už musím jít,“ postavil se.
Verka rychle vstala, oči dokořán. „Myslela
jsem, že chvíli zůstaneš. Nedozvěděla jsem se nic o tobě! Celý ty roky jsi byl
pryč, mimo tenhle konec světa. Musel jsi toho spoustu zažít.“
„Třeba příště,“ usmál se Karden, „určitě ještě
bude nějaká ta příležitost. Mám bohužel dost naspěch.“
Verka svěsila koutky úst, ke Kardenově úlevě
se ho však vydala vyprovodit.
Když za sebou nechal její dům, spěšným krokem vyrazil
k Boguslawovic statku. Myslel si, že má minulost v sobě pohřbenou tak
hluboko, že si z ní už nic nevybaví, avšak teď se vzduch rozvoněl
vzpomínkami. Chutnaly po krvi na rozbitém rtu, vyraženém dechu, zatnutých
zubech a štiplavých slzách. Přistihl se, že na něj doráží zvědavost. Jaké to
asi bude ho vidět po všech těch letech?
Kráčel po příjezdové cestě mezi polem a
pastvinou a kolem něj se valil čerstvý vzduch. Vítr mu cuchal vlasy a slunce
pražilo do tváří. Skoro by zapomněl, jaké to je, po té nekonečné ponuré tmě
doma.
Když vkročil do dvora, ze dveří právě vyšel
mladík o pár let starší, než byl on sám. Karden ho poznal hned.
Matyasovi do očí padaly dlouhé tmavé prameny.
Odhrnul si je a zadíval se na něj.
A s Kardenem to neudělalo vůbec nic. V krku
ho zalechtal smích. Odkašlal si a narovnal se.
Mladík ho přejel rychlým pohledem. „Co vás sem
přivádí?“
Skrčku! Vážně si myslíš, že nám
utečeš? Podívejte se na něj, on bulí!
On Kardena nepoznal? Myslel si, že o jeho
příjezdu ví celá vesnice.
„Zdravím. Potřeboval bych mluvit s Nikem.
Slyšel jsem, že tu vypomáhá.“
Matyasův výraz ztuhl. „Má nějaký problém?“
„Ne, jen jsem se ho chtěl zeptat na pár věcí.“
Mladík zalétl pohledem k hospodářské
budově po svojí pravé ruce a Karden by mohl přísahat, že přemýšlí, že by
zalhal. Pak se ale zhoupl na patách a řekl: „Měl by čistit stáje. Zavedu vás
tam.“
Zatímco kráčeli napříč dvorem, Karden zadumaně
sledoval Matyasův zátylek. Mohl ticho vyplnit obecnými otázkami, ale mlčel.
Nika našli, zrovna když vidlemi házel na vozík
špinavou slámu. Přes halenu se mu napínaly svaly a Karden si nemohl pomoct, aby
ho nesrovnával s Jeremim. Jeho bratr byl vysoký, štíhlý, tmavovlasý –
úplně jiný.
Všiml si jich hned. Zvedl bradu, nakrčil čelo
a prsty si shrnul světlé prameny dozadu.
„Měl ses nejdřív najíst. Jídlo bude studené,“
povzdechl si Matyas.
„Už to skoro mám.“ Střelil pohledem ke
Kardenovi. „Kdo je to?“
„Zdravím. Potřeboval bych s vámi mluvit.“
Niko zpozorněl a narovnal se. „Proč?“
Matyas, který se neměl k odchodu, k pomocníkovi
udělal dva kroky a ze zadní kapsy kalhot mu vytáhl kopytní háček, který
odtamtud vykukoval. Když se od něj odtahoval, vyměnil si s ním pohled. Karden
však viděl do tváře jen Nikovi a jeho obličej připomínal skálu.
Matyas se vydal za běloušem do vedlejšího
stání. Karden nepochyboval, že má zvíře kopyta čistá. Jeho srst se hedvábně
leskla a navíc – proč by měl jinak Niko náčiní v kapse?
Karden měl co dělat, aby neobrátil oči
v sloup. „Jdu od Jaromira,“ vysvětlil. „Můžeme mluvit jinde?“
Niko se opřel o vidle a přeměřil si ho
pohledem. Rty sevřel do tvrdé linky. „Tady je to v pohodě.“
Karden v sobě zadusil povzdechnutí. To
Niko neměl strach, co Matyas uslyší? „Abych šel rovnou k věci… Určitě
víte, co se o vás a Ewe povídá.“
Nikovi se rozšířilo chřípí. „Vím. A co
s tím?“
„Takže chcete říct, že jsou ty zvěsti
pravdivé?“ Matyasova přítomnost ve stání opodál Kardena svrběla. Koneckonců
mluvili o mladíkově sestře.
„Vážně si myslíš, že kdyby byly, nechali by to
její rodiče jen tak a dál mě zaměstnávali? A co je ti vůbec do toho, neměl by
si to Jeremi vyřešit sám?“
Karden nehnul ani brvou. „Jejich rodině se
zrovna dvakrát nedaří. Snažím se zjistit, kdo by mohl stát za uzly, které se na
jejich obilí objevily v červenci, proto mě zajímá cokoliv neobvyklého. A
tyhle řeči rozhodně neobvyklé jsou.“
„To se mě snažíš tímhle obkecáváním zeptat,
jestli jsem ty uzly udělal já? Jsem sice obyčejný nádeník, ale to neznamená, že
mluvíš s idiotem.“
„A já zase nepředpokládám, že bys mi řekl,
kdybys to udělal. Podle tebe mezi vámi s Ewe teda nic není. Jak mi ale
vysvětlíš, že vás kdosi viděl, jak se při rusaliích líbáte?“
Niko s ironickým úšklebkem pohodil hlavou
a sklopil zrak. „To je směšný. Hele,“ zadíval se znovu na Kardena, „mám Ewe
rád, fakt, ale jen jako kamarádku. Jiná holka by na jejím místě měla nos
navrch, ale ona je v pohodě. To je celý. Má svůj život, už dokonce i dítě.
S Jeremim je šťastná, sama mi to řekla. Nevidím důvod, proč by ho měla
podvádět, natož se mnou.“
Karden z něj nespouštěl pohled. Zdálo se
mu to, nebo se v Nikově hlase skrýval stín hořkosti? Skoro jako by polovinu
toho, co řekl, jen po někom opakoval. „Chceš říct, že jsi s ní při
rusaliích nestrávil skoro všechen čas u táboráku? Viděla vás spolu celá
vesnice.“
„No tak strávil, a co? To snad hned neznamená,
že mezi náma něco je. Vždyť bije do očí, že si to dostaveníčko Verka vymyslela.
Těžko říct proč. Možná chtěla pozornost, možná Ewe závidí její život.
Koneckonců jsou stejně staré a ona je pořád sama.“
Karden si dával pozor, aby Verčino jméno
nevyslovil, očividně však nebylo tajemstvím, kdo řeči rozšířil. Nehnutě
Nika pozoroval. Pokud si to dívka vymyslela, proč se nad tím mladík vůbec
zamýšlel, hledal důvody a snažil se Verku očernit?
Nakonec byl každý úplně stejný. Jakmile je
někdo z něčeho podezíral, snažili se pozornost přesunout k někomu jinému.
„Dobrá. Cos teda dělal, po tom, co jsi odešel
od táboráku? Je někdo, kdo může dosvědčit, žes byl jinde než s Ewe?“
Dveře od stání opodál vrzly a po Kardenově
boku se objevil Matyas. „Já to můžu dosvědčit. Šel jsem s ním sem a na
vlastní oči viděl, jak mizí v kamrlíku, kde přespává.“
Jistě.
Karden z Matyase nespustil zrak, aby mu
neuniklo sebemenší zakolísání v jeho tváři. Mladík mu pohled nevzrušeně
oplácel.
Zatěkal očima k Nikovi. Pokoušel se
vypadat stejně neochvějně jako Matyas, ale rozšířené zorničky jeho snahu
kazily.
Proč ho Matyas kryl? Protože ať se mu tady
Niko snažil navykládat cokoliv, zdálo se, že si Verka nevymýšlela.
„Dobře. Pak to asi bude pravda.“ Nic v Kardenově
tónu a výrazu však nehovořilo o tom, že by si to skutečně myslel.
Matyas předstíral, že si toho nevšiml. „Pokud
je to tedy všechno, vyprovodím vás.“
Karden přikývl a vydal se pryč. Niko se znovu pustil
do kydání hnoje. Tiše si hvízdal, jako by ho rozhovor před chvílí ani trochu
nevyvedl z míry. Srdce mu však bezpochyby divoce bušilo. Vidle v sevření téměř
drtil – očividně potřeboval uklidnit roztřesené ruce.
„Máte letos hodně nádeníků?“ zajímalo Kardena
po cestě.
„Tři. Kromě Nika ještě Kondrata a Elu.“
Statek se za tu dobu, co v Podoboře
nebyl, náležitě rozrostl. Ewina rodina byla jediná, která si na tomto konci
světa mohla dovolit najímat pomocníky. Měli se všemi takový přátelský vztah
jako s Nikem? Blonďatý nádeník se ani nebál, že by na něj nezbyl oběd – to
se hodně lišilo od Kardenovy představy, kde se všichni perou o každé sousto.
Možná za to ale taky mohla skutečnost, že Matyasův
otec Boguslaw byl vždycky férový. Tak o něm alespoň pokaždé doma mluvili. Karden
nikdy neslyšel, že by někoho náležitě neodměnil za dobře odvedenou práci.
Přesto na Nikovi něco nesedělo. Ewina rodina
nikdy neměla hluboko do kapsy, zatímco on byl obyčejný pomocník. O co tu šlo?
Karden si lámal hlavu s tím, proč Matyas Nika kryje. Dělal to jen prostě
proto, aby se o jeho sestře nevykládaly ve vesnici takové věci?
„A Niko tu vypomáhá jak dlouho?“ zeptal se
Karden.
„Dlouho.“ Matyas přemýšlením vyšpulil spodní
ret. „Pokud počítám dobře, už to bude pět let. Vydržel tu ze všech nádeníků
nejdýl.“ Proklál Kardena pohledem. „A ne, není to kvůli mojí sestře. Naše
rodina si ho prostě oblíbila. Je pracovitý, neodmlouvá a nic se neztrácí, jak
to občas bylo, když jsme dřív zaměstnávali jiné. Ani nevíte, jak je těžký najít
někoho opravdu spolehlivýho.“
Dalo se tedy říct, že si tu vybudoval určité
postavení. Navzdory Matyasovým slovům však Karden začal počítat.
Arek měl čtyři. Niko tu byl pátým rokem.
Ocitli se zpátky na dvoře, kousek od vstupu do
domu. Karden se k Matyasovi obrátil čelem: „Proč mi celou dobu vykáš? Ty
vážně nevíš, kdo jsem?“
Mladík se na něj podíval, oči doširoka
otevřené, chřípí rozšířené.
Kardenova kaptorga se zachvěla. Jenom
lehounce, téměř nepatrně – už to však neustalo. Svraštil obočí.
„Kdo to sem zavítal? Není to náhodou Jaromirův
syn?“ Ve dveřích se objevil vysoký muž s plnovousem. Matyasův otec
Boguslaw si mladíka přeměřil od hlavy k patě. „Jistě že je, jako bys mu
z oka vypadl, chlapče!“ Na Kardenova ramena dopadla těžká ruka. Mladík
vyřkl pozdrav, ale v polovině mu už Boguslaw skákal do řeči. „Zrovna včera
jsme se o tobě s Matyasem bavili. Že jsi přijel, po tolika letech. Tvoji
rodiče musejí být nadšení, jaký chlapák z tebe vyrostl!“
Muž se zasmál a potěšeně Kardenem zacloumal.
Táhly z něj výpary. Mladík nasadil zdvořilý úsměv a zrakem střelil
k Matyasovi. Tváře Ewina bratra zrudly a nebylo to proto, že by se styděl
za svého otce.
Celou dobu to hrál – že jej nezná. Navzdory
všemu se Karden musel pro sebe usmát.
Matyasova matka při pohledu na svého muže
obrátila oči v sloup. „Omluv ho prosím. Když se po obědě napije, je to
s ním k nevydržení.“
„Nebuď tak kyselá, lásko moje. Vždyť jsme
jedna rodina! A to něco znamená.“
Jeho žena však nevypadala kysele ani zdaleka.
Už když byl Karden malý – to ještě žil Boguslawův otec Boguslaw starší – se o
Celestě mluvilo jako o nejkrásnější ženě v širém okolí. Stále o sebe dbala,
štíhlou postavu obemykaly pracně vyšívané šaty, husté vlasy protkané
stříbrem si pečlivě zapletla okolo hlavy a krk jí zdobil drobný zlatý přívěšek
ve tvaru růže, který se vyrovnal práci jeho matky.
„Moc dobře si vzpomínám, jak tě to
k lovení démonů vždycky táhlo,“ pokračoval Boguslaw, až se mu vypouklé
břicho nadmulo, „popravdě jsem si ale kvůli tvému otci připadal provinile, že
jsme to byli my, kdo si najal toho lovce démonů, ke kterýmu jsi utekl do učení.
Tvoji rodiče to nevzali zrovna dobře.“
Kardenovy útroby se scvrkly.
„Ale už dost o minulosti. Proč jsi vlastně
tady, chlapče?“
Karden se ohlédl po Matyasovi, ale ten se
stihl vytratit. „Chtěl jsem se zeptat, jestli bych si tu nemohl ustájit koně.
Jak asi víte, mojí rodině se zrovna dvakrát nedaří a rád bych mu našel lepší
místo, než se situace zlepší. Samozřejmě vám to zaplatím.“
„Ach ano, víme. Ewe nám všechno pověděla. Je
to strašné,“ potřásla hlavou Celesta a upravila si pléd přehozený přes ramena.
„Rád bych ti pomohl, chlapče, ale bohužel
musím odmítnout. Věz, že nejde o peníze, ale nechci si sem zase něco dotáhnout
– jedna katastrofa letos stačila. Nerad bych pokoušel štěstí.“
„Co se stalo?“
„Pomřelo celé stádo ovcí,“ odpověděla Celesta.
„Sto kusů, jeden po druhém, všichni prolezlí hnisajícími vředy. Něco takového
jsme nikdy nezažili.“
Boguslaw přikývl. „Kdyby to viděl můj otec, nechť
je mu lehká zem, trefil by ho šlak.“
„To jsem nevěděl. Zdá se, že je letošek vážně
nešťastný. Slyšel jsem, co se stalo Borysovu synovi,“ nadhodil Karden.
„Ten kluk měl zatracené štěstí,“ poznamenal
Boguslaw a ohlédl se po Matyasovi. Až nyní si všiml, že zmizel. Svraštil obočí.
„Nejdřív Borys, pak my a teď Jaromir… Doufejme,
že se všechno u vás doma obrátí k lepšímu a další neštěstí se Podoboře
vyhnou. Myslím, že jich letos bylo na roky dopředu.“ Celestina tvář starostmi
zestárla.
Právě to Kardena ale zajímalo – jestli se
ještě někomu přihodilo něco tak podezřele špatného, nebo jen těmto třem
rodinám.
I když se ale právě dozvěděl nové informace,
nebyl o nic moudřejší. Mohl za uzly v obilí stát někdo z této rodiny
a stádo pomřelo jako Mokošina odplata za pohrávání si s temnými silami?
Ale co potom Borys? Byl ten strom rozpůlený
vedví náhoda?
Kardenova kaptorga se nepřestávala chvět.
Zdálo se téměř jisté, že jedna z těchto
dvou rodin má s tím, co se dělo u Kardena doma, rozhodně něco společného.
Možná dokonce obě.
Zadíval se do dobrácké Boguslawovy tváře a cítil,
jak se mu do hlavy hrne teplo. Vzadu ho svědila provinilost, že takhle
přemýšlí, ale zkušenosti ho nabádaly, aby byl opatrný.
„Doufejme. Už teda vyrazím. Děkuju, že jste si
na mě našli čas.“
„Nemáš za co děkovat, chlapče. Je mi líto, že
nemůžeme pomoct. Tvoje rodina má však u nás dveře vždycky otevřené.“
„Vzkaž prosím Ewe, ať přehodnotí možnost jít
s Arekem na chvíli sem. Vím, že úroda vzala za své, ale jestli se nedaří
ani zvířatům… chlapci by určitě bylo lépe tady, než se to přežene.“
Ewe sice rodiče často navštěvovala, Celesta však
očividně svoji dceru už dlouho ne. Protože kdyby viděla, jak to u nich doma
vypadá, mluvila by jinak. A ani Ewe jí zřejmě tak docela neříkala pravdu. Situace
byla mnohem vážnější, než si starší žena představovala.
Proč vlastně Ewe matku neposlechla a nešla se svým
synem sem? Pokud by s Nikem něco měla, zdálo se to jako ideální
příležitost být mu na blízku, aniž by to komukoliv připadalo divné. Na druhou
stranu lidé si vždycky našli cestu, jak druhého pomluvit a odsoudit, a tak jim
možná Ewe prostě nechtěla dávat další důvody, proč ji podezírat.
Karden nevěděl, co si o tom všem myslet.
„A pozdravuj ode mě Jaromira. Dlouho jsme se
neviděli, snad to brzo napravíme,“ řekl Boguslaw.
„Budu,“ přikývl a rozloučil se.
Jen co vyšel ze dvora, chvění kaptorgy ustalo.
Karden se zamračil. Zatímco kráčel domů, obracel všechny nové informace jako
oblázky. Vzal to oklikou přes pole, aby se vyhnul vesnici a jejím obyvatelům a
mohl s čistou hlavou dumat, ale když se ocitl doma, stále byl stejně
ztracený.
Vkročil do hutné mlhy a den se nachýlil ke
konci. Šero se Kardena dotýkalo vlhkými prsty a svět až na šustění kroků
dočista utichl. Byl téměř u domu, když si všiml, že se uvnitř svítí. Okna
prorážela tmu jen slabě. Obešel budovu a zastavil se před dveřmi do bratrova
přístavku.
Světnicí otřásalo halekání, a tak zaklepal a
vešel dovnitř. Místností se cosi prohnalo a Karden se přikrčil.
Byl to Arek. Skočil na postel u zdi a napřáhl
před sebe ruku. „Stůj, stvůro!“ zvolal pisklavě a vrhl se na vedlejší lůžko,
aniž by přestal ve vzduchu šermovat paží napůl schovanou v kovu. Místnost
chřestila, jak Kardenova rukavice na Arekově útlé ruce klouzala a přetáčela se.
Kardena si chlapec nevšiml.
„Jsem Arek, slavný lovec démonů. Nemáš kam
utéct. Vrať Bonifáce! Uáá! Bum! Uáá!“ Seskočil z postele a předstíral, že
bojuje s židlí u stolu.
Kardenovy koutky úst vyjely vzhůru. Nakrčil
obočí a stiskl rty, aby se nerozesmál.
Ve stejnou chvíli se dveře znovu otevřely, a
než Karden stačil uhnout, vrazil do něj Jeremi s košem naplněným polínky.
Jedno vyskočilo a dopadlo bratrovi přímo na nohu. „Au! Proč tu stojíš tak
blbě?“
Karden klopýtl do strany a Arek zůstal stát uprostřed
místnosti s pootevřenou pusou. Paži v rukavici schoval za záda, ale
pozdě, jeho otec ji už spatřil. „Copak ses dočista zbláznil?“ vyjel na Kardena,
rudý v obličeji odhodil ošatku, několika dlouhými kroky došel k Arekovi
a rukavici mu vytrhl. „Vždyť si mohl něco udělat!“
„Já mu ji nedal. Teď jsem přišel
z vesnice,“ zvedl Karden ruce před sebe a snažil se ignorovat hrdelní
vrčení psa, který z něj nespouštěl zrak. „A čepele jsou sundané, aby se
vyčistily a naostřily. Nemá se jak zranit. Nechal jsem přece všechno rozdělané
v dílně, sám jsi tam byl.“
„Strejda Karden za nic nemůže. Jen jsem si
hrál na lovce démonů,“ zakuňkal Arek.
Jeremi, který nepřestával tisknout rty do
tenké čárky, dal chlapci pohlavek. „Ty takový budižkničemu nebudeš. Okamžitě tu
věc odnes do dílny a ať tě ani nenapadne na ni ještě někdy sahat!“ Vrátil
chlapci rukavici. Arek se se sklopeným pohledem prohnal místností a zmizel
venku.
Karden zvedl zapomenutou ošatku s polínky
a odnesl ji ke kamnům. Pes ho celou dobu podezíravě pozoroval. „Tak cos tak
nutnýho potřeboval ve vesnici?“ zeptal se s úšklebkem Jeremi a dřepl si,
aby rozdělal oheň.
Karden odvrátil zrak. Pak potřásl hlavou. Proč
to vlastně neříct? Bratr k němu taky nebyl zrovna nejmilejší a kdoví,
třeba se něco dozví.
„Mluvil jsem s Verkou.“ O rozhovoru
s Nikem se raději nezmínil.
Jeremi se pousmál a nepatrně zakroutil hlavou.
Na Kardena se ani nepodíval.
„Proč si s ní nepromluvíš? Copak ti
nevadí, jaké pomluvy o vás šíří?“ zkusil to jinak.
„Proč bych měl? Je mi jedno, co si kdo
v Podoboře myslí. Já vím, jak to je, a to mi stačí.“
„Nikdy ses nebál, že by se Niko vážně mohl o
něco pokoušet?“
Jeremiho ramena se otřásala. „Myslíš si, jak
nejsi chytrý, a ani nepoznáš, že Niko má rád muže.“
Kardenovo obočí vyletělo vzhůru. „Je to snad
všeobecně známá informace?“
Jeremi obrátil oči v sloup. „Ne. A bylo
by fajn, kdyby to tak i zůstalo. Já to vím od Ewe. Niko Verku odmítl, a tak si
to o nich dvou vymyslela. To je celé.“ Předklonil se a několikrát foukl do
kamen. Plameny se roztančily. „Nechceš to vzdát? Akorát se zesměšňuješ.“
Karden bratra sledoval. Měl pravdu, nebo ho
Ewe jen příšerně tahala za nos? Niko se nepochlubil, že by Verku někdy odmítl.
Tvrdil, že Verka závidí Ewe její život. Tyhle dvě verze k sobě moc
neseděly.
„Kdo je Bonifác?“ napadlo ještě Kardena.
Bylo to poprvé, co Jeremi zvedl zrak. „Kocour.
Od rána se neukázal. Druhá kočka zmizela před týdnem, takže to Areka dost
trápí.“
„Kdybych ho viděl, dám vědět,“ povzdechl si Karden
a vydal se ven. Musel zaházet tu jámu.
Do obličeje mu dýchl vlhký, studený večer. Na
okraji jeho zorného pole se něco mihlo. Poskočilo mu srdce.
V matné záři pronikající z oken
prchala postava.
„Stůj!“
Rozběhl se. Hnal se napříč temnotou, která
okamžitě spolkla všechny zbytky světla. Studený vzduch se mu zakusoval do krku
a mlha ještě víc zhoustla. Karden se řítil kupředu jen popaměti, od úst mu
stoupala pára. Téměř si nedohlédl ani na špičky prstů.
Postava se mu ztratila.
Utíkal tak dlouho, dokud se opar neroztrhal. Stál
na polní cestě a divoce se otáčel. Tady venku mimo jejich pozemek den zatím
neskončil. Černé siluety stromů se tyčily proti obloze zářící odstíny růžové.
Nad přerostlou trávou vířila hejna hmyzu a cvrčci se předháněli v kakofonii.
Po vetřelci však nebylo ani památky. Musel
z jejich pozemku zmizet jinudy. To nevadilo, Karden totiž věděl, kdo
to byl. Ty světlé vlasy a svalnatou postavu koneckonců viděl teprve dneska.
Jeremi Kardenovi tvrdil, že mezi Ewe a Nikem
nic není, že Niko ani nemá rád ženy.
Tak proč se tedy potom mladík krčil pod oknem
a odposlouchával jejich rozhovor?
Žádné komentáře:
Okomentovat