Karden prudce otevřel oči do tmy. Srdce mu
lomcovalo hrudí, aniž by pořádně věděl proč. Napínal uši. Něco ho muselo
probudit, vzduch byl neklidný, něco v něm viselo. Karden se snažil
nahmatat nějaké vzpomínky.
Noc rozechvěly rány a řičení. Vyskočil z postele
a málem se přerazil o boty. Rychle si je natáhl na nohy a sáhl po kabátci.
„Co to bylo?“ hlesla matka. Zapálila svíčku a
strčila ji do lucerny. Zdí se dotkla něžná záře a roztančila tmavé stíny.
„Myslím, že kůň. Znělo to jako z pastviny.“
Karden popadl světlo a rozběhl se.
Venku do sebe málem vrazili s Jeremim.
Panovala sice noc, ale mlha přízračně světélkovala a zamotávala je do svých
cárů. Společně utíkali k ohradě, mdlý svit luceren přitom marně
rozháněl tmu. Dorazili ke vstupu a bratr se hned vrhl dovnitř. Karden se vydal
podél hrazení, prohlížel si jeho konstrukci a do kůže se mu zakusovala lezavá
zima.
„K čertu!“ dolehlo k jeho uším. Ve
stejnou chvíli se z mlhy vynořily zpřerážené laťky.
Karden se dírou v ohradě protáhl dovnitř
a pospíšil si za naoranžovělou září. Když našel Jeremiho, zamrzl mu vzduch
v plicích. Skláněl se nad nehybným kravským tělem. Karden přiblížil
lucernu ke tváři zvířete. Vyhaslé oči v pohublém obličeji hleděly do
prázdna, celé tělo bylo plné ostrých rysů a trčících kostí. Zatímco Karden
sledoval vlnky žeber a pohledem zkoumal krvavé vředy, doběhli k nim i
rodiče a Ewe. Od úst jim stoupaly obláčky páry.
„Dvě krávy uhynuly a ta třetí se skoro neudrží
na nohou. Budeme ji muset utratit. Kůň je bůhvíkde,“ promluvil Jeremi a
postavil se na nohy.
„Nalevo je proražená ohrada,“ řekl Karden.
„Něco ho muselo vyděsit k smrti,“ otřel
si otec čelo a rozhlédl se.
„Najdeme ho,“ prohlásil Karden. „Snad si
neublížil.“
„Jako by vůbec mělo cenu ho hledat, chlapče,“
potřásla hlavou matka a přitáhla si přehoz blíž ke krku, „stejně dopadne jako
ty krávy.“
Její slova visela ve vzduchu a tahala za
chloupky na zátylku.
„Děsí mě, kam až má tohle zajít. Nejdřív
úroda, teď zvířata. Co bude dál, až tady nezbyde žádné z nich?“
Strach sevřel Kardena do náruče tak silně, až
to zabolelo. Nenáviděl tenhle pocit bezmoci.
Co mu unikalo?
Ewe přistoupila k bratrovi a ovinula mu ruku
kolem pasu. Jeremi ji přitáhl k sobě, obličej svraštělý starostmi.
Karden vzal lucernu a vyrazil k díře v
ohradě. Prosmýkl se ven a vydal se vstříc živoucí mlze. Procházel ji křížem
krážem a napínal uši, aby mu neuniklo sebemenší zašustění. Hledal koně, ale
taky nezapomínal, že jej cosi vyděsilo. Co když ho to právě sleduje zpovzdálí?
Nemuselo se to ani skrývat daleko – s lucernou toho Karden příliš neviděl.
Díky bohům že svého vraníka nechal přes noc ve
chlévě.
Brzy se k němu přidali ostatní. Jejich
siluety se proplétaly oparem a volaly na klisnu jménem. Karden se vydal do
sadu. Stromy stály v temné řadě jako vojáci se zkroucenými větvemi
nataženými k obloze.
Koně nakonec našel on na polní cestě mimo
jejich pozemek. Klisna poulila oči a vzpínala se.
„No tak malá, klid, klid. Už je dobře.“
Nějakou dobu trvalo, než ji Karden ukonejšil. Když si potom posvítil na její
nohy, levá přední se leskla tmavou krví, ale zlomená nevypadala. Všiml si však
ještě něčeho jiného.
Na břiše se rozlézala taky rána, ale nejednalo
se o zranění z ohrady.
Další vřed.
Jeho matka měla pravdu. Kdo byl na řadě teď?
***
„Včera jsem byl na statku tvých rodičů. Mám ti
vyřídit, že tam máte s Arekem dveře otevřené, když je to tu takové.“
Karden mířil s rýčem na pole, ale před
domem potkal Ewe, která zrovna věšela prádlo. Blížilo se sice poledne, okolo se
však stále převalovala mlha. Pohled na příbytek a přilehlé okolí byl strašný.
Připomínal člověka, který se o sebe nestará tak dlouho, až dočista sejde. Matka
včera z parapetů vyhodila truhlíky s uschlými květinami a strhala i
popínavou rostlinu, která se rozlézala po omítce a skrývala všechny praskliny a
šedivé zdivo. Karden si pamatoval, jak i díky tomu dřív domov působil živoucím
a divokým dojmem. Neustále se tu ochomýtali lidé z vesnice, přihlíželi
otcově práci a vyměňovali si drby. Nyní dny mimo jejich pozemek voněly pozdním
létem, ale tady páchly zatuchlinou a hnilobou – jako stojatá voda.
Věnovala mu
krátký pohled, ale ani na chvíli neustala v práci. „Děkuju. Matka mi to už
navrhovala. Odmítla jsem, protože Jeremi si přál zůstat a já ho tu nechtěla
nechat. Teď to ale začíná být opravdu vážné. Asi by bylo lepší s Arekem
odejít, aspoň na čas. I když se odtud Jeremi nejspíš pořád nehne.“
„Pro Areka by to
bylo dobré. Jsem tady jen pár dní a už mi to leze na mozek. V každém případě to
na mě trochu působilo, že neví, jak zlé to ve skutečnosti je.“
„Nechtěla jsem ji
znepokojovat. Kdyby to tu viděla, naléhala by mnohem víc, abychom s Arekem
odešli.“
Karden z ní
nespouštěl zrak. Ewe pro něj byla záhadou. Když už si myslel, že všechno
nasvědčuje nějaké teorii, karty se obrátily.
„Na statku tvých
rodičů jsem potkal Nika,“ nadhodil.
Ewe se usmála. „Ano, Niko tam pracuje léta. Je
to můj dobrý přítel.“
„Musím říct, že mě dost zarazilo, když jsem ho
večer přistihl tady pod vaším oknem, jak odposlouchává můj rozhovor s Jeremim.“
Ewe se narovnala a zbledla. „Cože?“
„Jo. Dal se na útěk a zmizel mi v té prokleté
mlze dřív, než jsem ho stačil zastavit. Hele, já vím, že mi do vašeho vztahu
s Jeremim nic není, ale slyšel jsem, co se o tobě a Nikovi ve vesnici
povídá, a taky chci přijít na to, co se tady k čertu děje. Dřív, než bude
pozdě. Hodlám proto vzít v potaz úplně všechno,“ prohlásil. „I když… musím
uznat, že představa, že někdo mého bratra tahá za nos, se mi taky vůbec
nelíbí.“
Celou dobu sledoval sebemenší pohnutí
v Ewině tváři. Třásly se jí ruce. Upravovala pověšené prádlo a mermomocí se
to snažila skrýt. „Tak to není… Nikovi se líbí někdo jiný.“
„Nějaký muž, že? Proto tady okouní večer pod
oknem, to dá rozum.“
Ewiny oči byly obrovské a přetékaly panikou. „Tak
to není…“ zopakovala. Vypadala, jako by ji Karden přinutil doklopýtat až na
kraj propasti.
„Co tu teda dělal?“
Ewe na něj bez hnutí hleděla. V očích se
jí něco zmítalo a ticho se protahovalo a rostlo. Pohodila hlavou a zamrkala.
Pootevřela ústa.
Karden zatajil dech a čekal, konečně se měl
posunout dál a zničit to prokletí, které jeho rodinu postihlo.
„Ewe! Nevíš, kde jsem nechal kleště?“ ozvalo
se od domu. Ze dveří vycházel Jeremi.
Prudce se od Kardena odvrátila. Hřbetem ruky
si otřela nos. „Myslím, že jsem je viděla na parapetu!“
Okamžik se rozpadl na prach. Už se nic
nedozví, ne teď. Navíc ho zahlédl Jeremi. Bratrův pohled potemněl, a tak se
Karden raději vydal na pole.
Zastavil se na nejvzdálenějším místě od domu a
pustil se do práce. Na tom, jak se rýč zakusoval do půdy a obracel ji, bylo
něco uklidňujícího. Pohyb rozehřál Kardenovo tělo a vyhnal i lezavé studeno,
které se mu usadilo v konečcích prstů. V té prosté činnosti se
skrývalo cosi víc, než by se na první pohled mohlo zdát – znamenalo to, že
chystá pole na další rok, že počítá s tím, že se všechno navrátí do
původního stavu a jeho rodina začne od znova.
Mechanické počínání ho stáhlo dovnitř. Přemýšlel
o všem, co věděl, a zvažoval možnosti. Hlína byla kvůli neustálému vlhku mokrá
a boty mu obalil těžký nános.
Kardenovy uši zachytily kroky. „Jestli tě moje
přítomnost otravuje, tak bys mě asi měl přestat vyhledávat,“ povzdechl si.
Jeremiho však jeho rady nezajímaly. „O co ti
jde?!“ vrazil do něj. Karden klopýtl a zaryl paty do země.
„Co tím myslíš?“
Jeremi se zle zasmál. „Celou dobu děláš
chytrýho a najednou předstíráš hlupáka. Víš moc dobře, o čem mluvím! Proč to
děláš? Proč chceš zničit to nejskvělejší, co mě v životě potkalo? Máš
všechno, co jsi chtěl, a stejně mi závidíš. Co ty jsi vůbec za bratra?“
„Jeremi, uklidni se. Ptal jsem se Ewe, proč se
Niko krčil u vás pod oknem a odposlouchával. Nikoho z ničeho neobviňuju.“
Bratr si promnul zátylek a zachechtal se, ústa
plná bodláků. „Takže takhle to děláš? Nemáš žádný důkazy, jen vesnické řeči, a
tak si vymýšlíš postavy pod okny?“
Karden na něj ohromeně hleděl. „To nemyslíš
vážně. Proč bych lhal?“
„Kdyby se tam někdo schovával, pes by si toho
všiml.“
Ten měl plno práce s vrčením na Kardena,
ale nahlas mladík nic neřekl. „Pronásledoval jsem ho. Ztratil se v mlze,“ odpověděl
ledově.
Jeremi ho neposlouchal. „Měl bys zase odjet.
Pokud jsem byť jen na okamžik byl rád, žes přijel, a věřil, že bys mohl pomoct,
nemohl jsem být víc mimo. Všechno šlo do kytek – nejdřív úroda, potom zvířata,
ale to vůbec nejhorší – přijel jsi ty. Bez tebe tady bylo rozhodně líp.“
Stejně tak mohl Kardenovi vrazit facku. Cítil,
jak se mu do tváří hrne krev. Ačkoliv se jeho nohy bořily do pole, připadalo
mu, že ve skutečnosti žádné nemá. Stál jako opařený. Jeremiho slova pálila jako
dosedající jiskry.
„Ptal ses rodičů, jak se nám během těch let,
cos byl pryč, dařilo? Neptal, co? Tak já ti to řeknu – byla to katastrofa. Pár
let po tom, cos odešel, se mezi lidmi začalo šeptat, že domy obcházejí zloději.
Člověk se utěšuje, že se takové věci dějí ostatním, že nám něco takového
nehrozí… Vzpomínám si, že byl podzim, když nás v noci přepadli. Byla to
skupina pěti obrovských maskovaných chlapů. Otec se jim snažil zabránit, aby
nás obrali, ale příšerně ho zmlátili. Léčil se celé měsíce, nedovedl pracovat, a
matka se z toho celá sesypala. Sevřená v záchvatech úzkosti pořád omdlévala,
a hlavně se jí neustále třásly ruce. Nemohla vyrábět šperky. Trvalo několik
let, než se dala dohromady. Co chceš dělat, když vzali všechno cenné včetně
materiálu, a ty nemáš jak pracovat? Bylo to strašné období. Říkal jsem si, kde
jsi. Chtěl jsem tě tady, potřeboval jsem pomoct, ale tys nepřišel. Teď vím, že
bys stejně byl k ničemu.“
Jeremiho slova do Kardena bušila pěstmi.
Vsákla se do okolní mlhy a pořád postávala kolem, nehodlala odejít. Pod kůži mu
zatekl svědivý pocit viny. „To jsem nevěděl. Mrzí mě, že sis s tím vším
musel poradit sám.“
Bratr zavrtěl hlavou. „Snažil jsem se, jak
nejlíp jsem mohl, abych rodičům pomohl se z toho dostat. Nějakou dobu jsme
měli dluhy. Museli jsme zrušit zakázky, ale taky jsem jich spoustu udělal za
rodiče, i když nebyly perfektní. A oni stejně pořád mluvili jen o tobě – jakpak
se ti asi daří, kdy se ukážeš, jak kolíš příšery, jak jsi odvážný, že ses vydal
vlastní cestou. Zato mě prostě brali jako samozřejmost.“
Karden na něj zaraženě hleděl. „Celou dobu
jsem si byl jistý, že jsem je zklamal. Že mi nevěnují ani pohled, až se tady
ukážu. Když jsem odsud odcházel, byl jsem dítě. Nenapadlo mě, jaké to může mít
důsledky. Kdybych neodešel, všichni by se mi pořád smáli a vmetali do tváře,
jak jsem neschopný – včetně tebe samotného, vzpomínáš? Lovcem démonů jsem
toužil být odjakživa.“ Kdyby se vzdal všech svých snů, co by z něj vůbec
zbylo?
Jeremi svraštil obočí. „A ty myslíš, že jsem
chtěl být kovářem? Zrovna já?“
Karden přešlápl z nohy na nohu.
„Možná jsem to taky nechtěl dělat, když na to
očividně nejsem stavěný. Možná bych taky radši dělal něco, co mi jde,“ hlesl a Kardenovi před očima přelétly dosud hluboko schované vzpomínky. „Neměl
jsem ani možnost pomyslet na to, že bych si vybral něco jiného.“
Celé dětství si Karden v Podoboře
připadal jako motýlí křídla uvězněná v dlaních, i proto chtěl pryč. Ani ho
nenapadlo, že by to Jeremi mohl mít podobně.
Rozhovor ho tak vykolejil, až málem zapomněl,
proč sem přišel. „Jestli nechceš převzít řemeslo po otci, nikdy není pozdě mu
to říct. Nejspíš to rodičům bude líto, ale jsem si jistý, že to pochopí a nějak
se s tím smíří.“ Znovu zabořil rýč do země. „Nechci tě vyhánět, ale teď
bys měl jít raději pryč. A Arek ať zůstane doma.“
Jeremi se zamračil, přelétl zrakem zrytý
kousek pole a rozhlédl se po okolí. Oči mu vyjely k nebi, nejspíš aby
zachytil slunce, ale ve výhledu mu bránila sivá clona. „Co to tady děláš? Ty
sem chceš přivést polednici? Zbláznil ses?“
Karden neustával v práci. „Možná. Je to
polní démon, měla by mít přehled o tom, co se tady dělo.“
Bratr na něj zůstal hledět s pootevřenými
ústy, jak chtěl něco říct, ale slova mu utekla z jazyka. Skoro to
vypadalo, že začne Kardenovi jeho nápad vymlouvat, ale pak jen potřásl hlavou.
„Magore,“ řekl a pospíchal pryč.
Karden se za ním neohlížel. Vyrýval hlínu a
obracel ji, zdánlivě zadumaný a ponořený do práce, ve skutečnosti však
natahoval uši a čekal, až se přehoupne poledne.
Nejdřív se zvedl vítr. Pohladil Kardena po
tvářích a roztančil mlhu. Po všech těch dnech tady obyčejný vánek působil téměř
nepatřičně. Za jiných okolností by jej polila úleva, že něco konečně rozvířilo
ten dlouho stojatý vzduch.
Karden se přinutil nezvedat pohled a pokračoval
v obracení půdy. Vítr nabíral na síle a vtíral se mu pod kabátec. Cloumal
s jeho cípy a prohraboval Kardenovi vlasy. Dlaně mu pokryla jemná
vrstvička potu, nikdy by však nepřiznal, že má strach. Polednice se ale bál
mnohem méně než toho, co bude následovat, pokud nezjistí, o co tady jde.
Vichřice se opírala do zad a pokoušela se mu
podrazit nohy. Přinesla šedivé listí ze sadu a proháněla ho v poryvech.
Kardenovy tmavé prameny se zamotaly do vrabčího hnízda. Mrkal, aby rozehnal
slzy, které mu vstoupily do podrážděných očí.
V Kardenově zorném poli se objevila
postava. Zachytil šedý šat z cárů a bosé nohy s přerostlými
zažloutlými nehty. „Teda, dlouho jsem neviděla někoho tak urputně pracovat,“
ozval se štěkavý hlas, „skoro sis ani nevšiml, že jsem přišla. Trochu mě to
uráží.“
Zvedl zrak a zadíval se do malých pichlavých
očí vychrtlé stařeny. „Myslím, že okázalejší příchod jste ani mít nemohla.“
Odfrkla si. „Ignoroval jsi varování. Měl jsi spoustu
času zahodit rýč a odsud odejít, místo toho jsi ryl jak zběsilý a narušil tak
posvátnost polední hodiny. Víš, co tě teď čeká?“ Čepel srpu v její ruce
odrážela sivou oblohu. Vítr se uklidnil, už jen Kardenovi jemně čechral vlasy.
„Velmi intenzivní rozhovor s vámi.“ Ve
skutečnosti ho plánovala až do skončení polední hodiny trýznit otázkami, na
které musel odpovědět, jakkoliv nechtěl. Především se jí ale od chvíle, kdy
k ní vzhlédl, měl bez ustání dívat do očí. Jakmile by jednou jedinkrát
uhnul pohledem, usekla by mu obě ruce.
Polednice ho s úšklebkem sledovala
ostřížím zrakem, jako by jen čekala, až uklouzne. Šedivé vlasy měla rozcuchané
a místy zašmodrchané do cucků, těžko říct, jestli se někdy vůbec česala. Přes
hlavu si přehodila ošuntělý hadr, jako by to mohla skrýt.
Prohlížela si jeho oblečení, vysoké boty, kabátec
po kolena, a krátce se zastavila na opasku s dýkou a ampulkami. „Ty
nebudeš obyčejný chasník.“
„Ne. Přišel jsem se vás na něco zeptat.“
Karden sevřel násadu rýče oběma rukama a opřel se o ni.
„V tom případě to máš nějak popletené. To já
se mám ptát,“ zvedla pár přerostlých štětin, které měla místo obočí.
„Jste ochránkyně polí, víte, co se na nich
děje. A někdo mojí rodině v létě udělal na obilí suky. Chci vědět, kdo to
byl. Možná jste si všimla, jak to tady vypadá. Vsadím se, že to s tím
souvisí.“
Stařena vycenila křivé zuby. „Podívejme se,
jak je opovážlivý. Vrátí se sem po letech a chtěl by rozkazovat polednici.“
„Spíš zoufalý. A nerozkazuji. Žádám vás o
pomoc.“
Stařena zvedla bradu a zadívala se na něj zpod
přivřených očí. „To abych se zeptala na zajímavé věci,“ poznamenala po chvilce
a Kardenovi poskočilo srdce. „Dobrá. Pokud budeš mít na konci tohohle rozhovoru
obě ruce, můžeš položit jednu otázku ty mě. Bude to… vskutku zábavné,“ usmála
se záludně.
Karden měl sto chutí se zeptat, jestli vůbec tuší,
kdo za těmi suky na obilí vězí, ale bylo by to zbytečné. Stejně odsud nemohl odejít.
„To se jen tak nevidí, aby se kluk
z tohohle konce světa odsud dostal pryč. Co tě vedlo k tomu stát se
lovcem démonů?“
Znělo to jako nevinná otázka, ale Karden se
nenechal zmást. Jeho zkouška začala.
„Byl to můj sen. Přál jsem si to odmalička,“
pokrčil rameny.
Stařena si povzdechla, až se jí svraštělá kůže
na propadlých tvářích zachvěla. „A proč sis něco takového přál? Měl jsi snad
nějaký konkrétní důvod?“
Karden chtěl polednici odbýt nějakou
nicneříkající odpovědí, jako to dělal obyčejně. Na poslední chvíli se však
zarazil. Stařena viděla boj, který v sobě svádí, a vycenila zuby
v úsměvu. „Jojo, pokud zalžeš, můžeš se s rukama rozloučit zrovna
tak.“ Sevřela srp v ruce pevněji.
„Už jsem nechtěl být třasořitka, ubožáček a
malý nekňuba,“ přiznal. Bylo nepříjemné říkat tyhle věci nahlas a dívat se
přitom stařeně přímo do očí, ani jedinkrát neuhnout.
„A taky žalobníček.“
V Kardenově výrazu prokmitlo překvapení.
„Tyhle pole brázdím odjakživa. Takže ano,
pamatuju si na tebe. Jak jsi tady běhal, v závěsu ostatní kluky, kteří ti
dávali co proto.“
„To bylo kdysi,“ ohradil se. „A žalování… to
slovo nemám příliš v lásce. Někdy není na škodu na někoho něco prozradit,
když se zachová špatně. Proč by měl člověk mlčet? Nikomu nic nedlužíte.“
„To mě zajímá. Pověz mi o tom.“
Kardenův zrak se užuž zastřel a sklouzl do
strany. Na poslední chvíli se zarazil. Oči polednice ozdobily vějířky
škodolibých vrásek.
Kardena pod pažemi pálil pot. Skoro uklouzl.
Narovnal se, odhodlaný se už nenechat
vykolejit. Babizna chtěla, aby mluvil, tak bude mluvit. Tak čas uplyne nejsnáze
a polednice nebude mít možnost jej nachytat. Řekne jí každý detail, každou
malichernou maličkost.
„Strůjcem toho všeho byl Matyas. Neměl jsem ho
rád. Jeho rodině se nikdy nevedlo špatně, nikdy jsem proto nepochopil, proč
Matyas dělal to, co dělal,“ začal obšírně. „Jeho otec Boguslaw býval a stále je
nejmovitějšího statkář v okolí. Každý si ho předcházel, a tak si Matyas
mezi vrstevníky snadno dovedl vybudovat postavení. Vedl partu kluků, ke které
chtěl každý patřit už jen proto, aby se nestal středem jejich zájmu – když
člověk nemá navrch, snadněji se mění v terč. Kluci se potloukali po vesnici a
předháněli se, kdo vymyslí horší naschvál, aby se zalíbili Matyasovi a
vyšplhali po jeho žebříčku oblíbenosti.“
„Takže jsi byl terč. Nebylo by snazší se
k nim přidat?“
„To asi bylo, ale já s nimi nechtěl mít
nic společného.“
„Až na jejich pěst na svém obličeji a boty
zabořené v břiše, co?“ uchechtla se babizna.
Karden se zamračil. Zdálo se však, že
polednici upoutal. „Jejich snahu se Matyasovi zavděčit jsem bohužel moc nechápal.
A nechápal jsem ani to, že někdy je lepší držet pusu zavřenou. Kluci nechtěli
slyšet, že mi jejich zábava připadá nízká nebo že by ty věci dělat neměli.“
„To se nedivím. Rozumbrady nemá nikdo rád.
Takže tě neposlechli a tys na ně žaloval?“
Kardenovi se nelíbilo, že se snaží jeho
proslov uspíšit. „Do určité chvíle se drželi zpátky,“ vysvětlil. „Sice mě
proháněli a nadávali mi do poseroutků, ale jednoho dne jsem udělal něco, co to
všechno tisíckrát zhoršilo.“ Možná byl dramatický až příliš. Měl by se mírnit,
nebo polednice pochopí, o co se pokouší.
„Ljuba, stařenka, která žila na okraji
Podobory, přišla o všechno svoje jmění. Někdo jí ukradl hliněný hrnek, kam si
svoje úspory schovávala. Nebylo to poprvé, co se někomu ztratily peníze, ale
bylo to poprvé, co jsem ten hrnek shodou okolností viděl. Rozhodl jsem se jít
za Matyasovým otcem. Následovaly dvě věci – Ljubiny úspory se našly a Matyas
s fialovými podlitinami na obličeji a pažích se stařence na prahu jejího
domu omluvil. Celé jsem to sledoval zpovzdálí. Skrýval jsem se mezi stromy a pozoroval,
jak Matyas se sklopenýma očima stojí před Ljubou a mlčí. Živě si pamatuju, jak
jeho otec zvedl ruku a on se před ní instinktivně přikrčil. Něco zamumlal a
potom se s tvářemi pokrytými rudými skvrnami otočil a prchal pryč. Boguslaw
však ženě ještě něco říkal a Matyas při čekání zvedl zrak a podíval se přímo na
mě. Vzpomínám si, jak ve mně hrklo. Bylo však pozdě. Matyas samozřejmě věděl,
jak na něj přišli. Zloba sršící z jeho očí mě dočista přikovala na místě.“
Karden měl co dělat, aby ho vzpomínky nestrhly a on se pohledem neztratil
jinde. Od té doby si Matyas s kluky nenechal ujít příležitost, aby mu žalování
neoplatil. Když jako dvanáctiletý utíkal z domu, slíbil si, že bolest,
srdce až v krku a kovovou pachuť na jazyku ucítí už jen tehdy, když bude
bojovat s nadpřirozenými monstry, nikdy kvůli nízkým lidem, kteří se
chtějí pomstít nebo si něco dokázat.
Karden se nadechl, aby pokračoval, polednice
si však zastrčila srp za pas a zatleskala. „Jak smutné… Myslíš, že mi nedošlo,
o co se tady snažíš?“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
Stařena si odfrkla. „Čas kvapí. Na co se mám
zeptat teď?“ Shlédla ke zrytému kousku pole. „Oceňuju tvoji snahu, ale vážně si
myslíš, že to má cenu? Že tady příští rok něco vyroste?“
„Zjistím, co se tu děje.“
„Vypadá to, že nejsem první, koho se o tom
snažíš přesvědčit.“
Karden nehnul ani brvou, i když její rýpnutí
bylo jako šťouchanec do žeber.
„Pověz mi, jaké bylo se sem po letech vrátit?
Hádám, že všichni z tvého příjezdu radost neměli,“ nadhodila babizna a
upřeně sledovala každé pohnutí v Kardenově tváři.
„Ne. Bratr se nemůže dočkat, až zase budu
pryč.“
„Ale ale, to jsou mi silná slova. Vždyť tě
roky neviděl, nebo se mýlím?“
Karden si vzpomněl na rozhovor s Jeremim před chvílí. „Když jsem odešel, abych si splnil sen, zůstalo na něm, aby
pokračoval v rodinném řemesle. Jenže jeho nebaví a vlastně mu ani nejde. Upřednostnil
jsem sebe před ním.“
„Copak jsi věděl, že to tak má?“
„Věděl.“ Kardenovi znovu vytanuly na mysli
vzpomínky, které mu prolétly před očima při rozhovoru s Jeremim. Panoval
v nich večer, vzduch se chvěl cvrččí kakofonií a zbytky horka. Padla rosa
a Karden si v ní smáčel nohy, když utíkal za bratrem okolo domu.
V nose ho šimrala vůně zlátnoucích polí a zeminy. Přikrčili se pod oknem
dílny a nakoukli dovnitř. Dávno měli být v postelích, ale rodiče se
zdrželi, a tak toho hodlali využít.
Matka s otcem se zrovna objímali. Rukama
si vzájemně bloudili po těle a Karden si pamatoval, jak mu do tváří vystoupal
ruměnec. Tohle nebylo určené pro cizí zraky, ani pro jejich ne. Jeremi si
s ním vyměnil pohled a obrátil oči v sloup.
„Nahlas!“
Karden sebou trhl. Aniž by si to uvědomil,
začal se mu mlžit pohled. Rychle zamrkal. Musel být opatrnější. Málem se
ztratil v myšlenkách, málem zapomněl. „Omylem jsme si s bratrem
vyslechli hovor rodičů. Otec se rozmluvil o tom, jak jsem mnohem šikovnější než
Jeremi. Že má bratr obě ruce levé a že doufá, že kovárnu po něm jednou převezmu
já. Vzpomínám si, jak tam Jeremi, do té doby bezstarostný a rozpustilý, seděl pod
oknem a ani se nepohnul. Celý ten den strávil s otcem a učil se od něj.
Hořely mi tváře, styděl jsem se, ani vlastně nevím proč. Potom se bratr zvedl a
utekl domů. Předstíral, že se nic nestalo.“
„No, je pravda, že zrovna dobrou pověst kováře
ve vesnici nemá.“
Kardena píchlo u srdce. Nelíbilo se mu, že to
říká i někdo takový, jako byla ona.
„Tak co, pověz, jak jsme na tom s časem? Měla
bych tě už pustit?“ zeptala se.
Málem to udělal. Kardenův pohled chtěl užuž střelit
k nebi, bylo to tak přirozené, že si téměř neuvědomil, že se k tomu
chystá. Vůbec nevadilo, že byla obloha celá šedivá, stejně tam chtěl hledat
kotouč slunce, aby zjistil, kolik je hodin.
„To mi řekněte vy,“ opáčil.
Ústa stařeny se roztáhla ve zlomyslném úsměvu.
Zkoušela ho.
„Nechal jsi tedy bratra jeho osudu a šel jsi
do učení k lovci démonů. Jak dlouho ses doma neukázal?“ pokračovala ve
vyzvídání, aniž by mu odpověděla.
Zaváhal. „Osm let.“
Polednice hvízdla. „To jsi měl opravdu tak
plné ruce práce?“
Karden cítil, jak se mu do tváří hrne horko.
„Styděl jsem se tu ukázat. Myslel jsem, že jsem pro celou rodinu zklamání. Po
tom, co se stalo v Moggastu o letním slunovratu, jsem se chtěl přesvědčit, že
jsou všichni v pořádku.“
„To jsi musel být daleko, že ti cesta trvala
tři měsíce.“
Kardenovy líce žhnuly. Chtěl se tomu tématu
vyhnout, ale babizna čekala, až jí na to něco poví.
„Měl jsem po cestě zakázky.“
„Zakázky? Nechtěl ses náhodou co nejdřív
přesvědčit, že je tvoje rodina v pořádku?“
Nesměl lhát. Pohled do stařeniných očí byl však
příliš intenzivní, potřeboval sklopit zrak. Zaryl nehty do dlaní. „Ve
skutečnosti jsem sem vyrazil před dvěma měsíci a ty zakázky jsem nemusel
přijímat. Snažil jsem se příjezd sem co nejvíc oddálit, měl jsem ze shledání po
tolika letech strach.“
Polednice se štěkavě zasmála. „Není příjemné
říct to takhle nahlas, co?“
Nebylo. Protože kdyby se po cestě nezdržoval,
kdyby se tomu postavil čelem, dorazil by včas. Měl by šanci tohle všechno
zastavit už v zárodku, nedošlo by to tak daleko, neposlouchal by matku,
jak potají za dveřmi pláče, protože netuší co dál.
Čím déle si tady nevěděl rady, tím víc
v něm kromě strachu o rodinu rostlo ještě něco – provinilost. Kvůli jeho zbabělosti
přišla jeho rodina téměř o všechno. Byla to jeho vina. Musel to celé zastavit
alespoň teď, i když bylo pozdě.
„Jsem rád, že se dobře bavíte.“ Opřel se
pohodlněji o rýč a naklonil hlavu. Nechtěl na sobě nechat znát, jak moc ho rozhovor
vykolejil. „Už jsem vám o sobě řekl dost. Není načase, abych se zeptal já vás?“
Polednice ho upřeně sledovala. Nejprve to
vypadalo, že se usmívá, koutky jejích úst však pomalu povadaly a její pichlavý
pohled Kardena přikoval na místě. Stařenina tvář se stíny v propadlých tvářích
a přivřenýma očima nabrala na zlověstnosti.
„Jak jen člověk dokáže být bláhový,“ ušklíbla
se.
Kardenovi se rozbušilo srdce. Dlaně mu zvlhly
potem, ale ani se nepohnul.
„Opravdu sis myslel, že něco takového splním?
Polednici nikdo rozkazovat nebude. Pohledem jsi sice neuhnul, ale stejně tě za
tvoji troufalost trest nemine.“
Země se s ním nahnula. Byl tak hloupý – proč
si myslel, že by mu to zákeřné stvoření pomohlo? Sevřel násadu rýče pevněji.
„Jak dobře víš, ještě něco mám raději než
sekání rukou. Je mi známo, že tady žije malý chlapec. Arek, že?“
V Kardenovi by se krve nedořezalo.
„Nemůžete si ho odvést.“
Stařena odhalila zahnědlé zuby v úsměvu.
„Že ne?“
Mlhou se prodral křik. Tryskal směrem od domu,
poznal hlas Jeremiho i Ewe. Dveře práskly tak hlasitě, že musely vrazit do zdi.
Rozezněl se pláč.
Aniž by z babizny spustil pohled, tasil Karden
dýku a namířil ji na ni. „Okamžitě toho nechte.“
Polednici zbraň nijak nerozrušila, její oči se
však ještě víc zmenšily a výraz potemněl.
„Pusťte ho!“ křičel Jeremi zadýchaně, jako by
se s někým pral.
Kardena štípal v očích pot. „Uběhla moje
hodina?“ chtěl vědět.
„Bude mít dobrý život. Pomocníka už nějakou
dobu potřebuju. Někoho, kdo by mi smýčil chalupu a masíroval moje bolavá
chodidla po celodenním brázdění polí. Není to tak strašné, nakonec se mu to
zalíbí.“ Babizna si vytáhla srp zpoza opasku.
„To nemůžete, nic jsme neudělali!“ přeskakoval
Ewe hlas.
„Tak skončila už vaše posvátná hodina?!“ Snažila
se ho vyprovokovat, nebo to bylo skutečné?
„Neskončila.“ Polednice se pousmála.
Jako by měl hrudník naplněný kamením. Jeho noh
se zmocnil nenechavý neklid, téměř to nevydržel a rozběhl se.
„Vezměte si raději mě!“ Jeremiho hlas
zakolísal, jako by mu někdo vyrazil dech. Arek zanaříkal.
Kardenova žebra omotal strach. Zaťal zuby a
jeho výraz ztvrdl. „Víte, kdo jsem. Budu vás pronásledovat klidně až na konec
světa.“
„Otázka je, jestli u toho budeš mít obě ruce,
nebo ne.“
Karden si babiznu měřil pohledem, a ačkoliv se
na sebe dívali bez ustání téměř hodinu, najednou to bylo jiné. Rozhostilo se ticho,
jen křik od domu tvořil drásavou kulisu. Polednice poprvé uhnula zrakem a
sklouzla jím na dýku. „Víš moc dobře, že tohle mi nic neudělá.“
„Ostří jsem potřel černobýlem a tolitou,“
pronesl pomalu a tiše.
Kůže okolo jejích očí se proměnila ve vějířky.
Ani jeden z nich se nepohnul.
Svět utichl. Křik a pláč ustal, Karden však
nepřestával tajit dech.
„Výborně. Posvátná hodina právě skončila,“
oznámila polednice. „A protože máš stále obě ruce, můžeš se mě zeptat na jednu
věc.“
Karden se úlevou roztřásl. Ani si neuvědomil,
jak obrovské napětí jeho tělo svírá. „Nemohla jste si to odpustit, co?“ vyčetl
polednici.
„To je ta otázka?“
Povzdechl si a zastrčil dýku zpátky za opasek.
Ačkoliv jeho zkouška skončila, tak moc si uvykl nespouštět ze stařeny pohled,
že se i teď bál ohlédnout k domu. „Víte, co potřebuju vědět. Kdo mojí
rodině v létě udělal na obilí suky?“
Polednice se přerostlými nehty poškrábala na
tváři. „Chodí tu často. Trest ho už dohnal, stále však nepochopil, že když jsou
dveře zamknuté, můžeš lomcovat klikou, jak dlouho chceš, stejně je neotevřeš.“
Karden se zadumal. Mluvila o Nikovi?
Polednice se bez dalšího slova obrátila a vstoupila
do mlhy, která ji vzápětí pohltila.
Když se vydal k domu, ze dveří vyšel Jeremi a
věnoval mu dlouhý pohled. Karden zmizel ve světnici rodičů.
***
Jízda na koni byla jako vklouznutí do starých
bot. Po těch několika tísnivých dnech doma by v sedle skoro zapomněl, jakým
směrem se všechno zrovna řítí.
Měl namířeno do Plockova, dalšího nejbližšího
osídleného místa. Vesnice ležela těsně za hranicemi v Rugii. Existovala
velká šance, že se tam nedoslechli o tom, kdo je, a jeho koně ustájí. Nechtěl
ho nechávat doma už ani jeden jediný den. Ze zvířat zbyla jen klisna a Jeremiho
pes a obě byla pohublá, jako by je něco požíralo zevnitř.
Než vyrazil, pečlivě svého vraníka
zkontroloval, ale vypadal v pořádku. Zatím.
Nastupující podzim ještě nebyl na krajině
znát. Kardena v nose šimrala vůně travnatých svahů pod širým nebem a teplé
výdechy slunce. Stromy krčící se pod vysokými horami stále zářily svěží
zelenou, jen tu a tam se po nich rozlévala sprška žluté a oranžové. Vítr se mu
probíral vlasy a shazoval první listí.
Po cestě průsmykem potkal jeden povoz, který
drkotal směrem k Podoboře. Karden počítal s tím, že zpátky bude muset
po svých.
Před Plockovem se odpoledne rozvonělo deštěm a
těžkou zeminou. Pod kopyty vraníka se rozstřikovaly kaluže, ale obloha
zůstávala rozlehlá a modrá s velkými nadýchanými mraky.
Ve vesnici to žilo. Lidé očesávali stromy,
odkrývali plachty z kupek sena, uklízeli úrodu. Každou chvíli se zdálky
vyhrnul smích, zvuky zvířat a práce. Karden neplánoval zajíždět do vsi, místo
toho zamířil k nejbližšímu statku. Po cestě potkal skupinku dovádějících
dětí, které ho sledovaly obrovskýma očima i dlouho po tom, co je minul.
Měl štěstí. Statkářka jeho vraníka bez otázek
přijala a obdivně si jej prohlížela.
„Dělo se tady v poslední době něco
podezřelého nebo podivného?“ zajímalo Kardena.
„Hledáte na konci tohohle světa zakázku?“
zasmála se žena, pak se ale zamyslela. „Jediné, co mě napadá, je smrt Frydryka
a jeho dvou dcer.“
Karden zvedl obočí. „Co se stalo?“
„Napadla je kikimora. Všechny ve spánku vysála
do poslední kapky krve. Víte, dlouho se nikdo z nich neukazoval, a tak nám
to začalo být podezřelé. Bylo to v červenci. Našli jsme je v posteli bílé
jako stěny. Příšerný pohled. Pro Frydryka to možná bylo vysvobození, ale ta
děvčata… je to strašné.“
„Vysvobození?“
„Co zemřela jeho manželka, hrozně se trápil.
Stalo se to před mnoha lety, nikdy se z toho však nevzpamatoval. Všechno
jmění propil. Neskutečná škoda, několik generací se jednalo o jednu
z nejváženějších rodin v širém okolí. Dost jsem se vyděsila, když
jsem viděla, jak to u nich vypadá. Je to obrovský dům, který má ale slávu dávno
za sebou. Všechno omšelé, opadaná omítka, rozbitý vchod.“
Karden se zadumal. „Kde Frydrykův dům najdu?“
„Víc na východ, na kraji lesa. To neminete.
Ale z toho nic nebude, tam vám nikdo nezaplatí.“
Vypadalo to, že se od statkářky víc nedozví, a
tak se k domu vydal na vlastní pěst. Než k němu dorazil, po obloze se
začínaly rozlévat večerní barvy.
Ke stavení vedla dlouhá cesta lemovaná kdysi
udržovanými květinovými záhony. Teď z nich zbyla jen po pás vysoká divoká
změť prorostlá plevelem. Drala se i na chodník, brzy ho měla spolknout. Karden
se zeleným prstům, co po něm chňapaly, vymanil, vyšel zpoza střechy korun
stromů a zadíval se na dům zblízka.
Už zažil lepší časy, přesně jak říkala
statkářka. Ale ani tak nešlo přehlédnout, jak je obrovský. Za ním se rozkládal
jablečný sad a polorozpadlé stáje a po Kardenově levé ruce se rozpínalo rozlehlé
pole. Bylo to jediné místo, kde byl poznat dotek lidské ruky – jíst člověk
potřeboval, kdežto květiny mohl oželet. Úroda však zůstala ležet ladem a plevel
bujel i mezi ní.
Když stanul před vchodem, stíny se už začínaly
rozpíjet. Ačkoliv bylo zavřeno, pode dveřmi zela hluboká jáma. Práh někdo
vyrval, skoro se zdálo, že pod ním cosi vybuchlo. Karden se zamračil. To
rozhodně nebylo obvyklé.
Strčil do dveří a dovnitř se nahrnul vítr,
zvedl prach a rozechvěl pavučiny. Karden překročil díru a vešel do šera
příbytku. Přivítalo ho prázdné, nehybné ticho.
Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly a mohl
rozeznat obrysy nábytku. Vztáhl ruku a přejel prsty po rámu dveří. Nahmatal ve
dřevě rytinu ve tvaru muří nohy. Ochranu proti kikimorám tedy dům měl. Co ale
znamenala ta díra a chybějící práh?
Karden se obrátil do útrob domu, aby
zkontroloval i všechna okna. Ačkoliv spodní patro tvořily tři rozlehlé
místnosti, až na kuchyni byly téměř holé. Buď rodina všechno prodala, nebo si možná
věci odnesli vesničané. Karden klouzal pohledem po stole a třech židlích, po zašlých
kamnech a otlučeném nádobí. Ošatka na dříví téměř vězela prázdnotou. I tady ze
stropu visely dlouhé a hutné pavoučí sítě plné prachu.
Byl to dům lidí, kteří jen přežívali.
Ticho rozbila rána.
Kardenova ruka vystřelila k opasku. Srdce
mu divoce bubnovalo. Zadržel dech a napínal uši.
Ozvalo se to z vrchního patra. Zvuk, jako
když někomu něco upadne z ruky na zem.
Zamířil ke schodům na chodbě a v ruce
svíral dýku. Skřípěly tak hlasitě, že pokud se v patře něco schovávalo,
dávno to o něm vědělo. Kaptorga zůstávala nehybná, o nic nepozemského se
nejednalo.
Když Karden vystoupal nahoru, vzduch rozvířil
šramot, jak se myši rozběhly do úkrytů.
Se zatajeným dechem nahlédl do prvního
z pokojů s jedním širokým lůžkem, malým stolkem a truhlou na
oblečení. Na zemi ležela odhozená špinavá peřina. Musela to být ložnice jedné
z Frydrykových dcer.
Karden se pohyboval neslyšně jako stín. I tady
nad okno někdo vyryl muří nohy. Přešel do rohu místnosti a sehnul se
k hromádce bylin. Rozmělnil je mezi prsty a přičichl si. Černobýl mezi
nimi byl.
Zběžně prohlédl vedlejší pokoj, který téměř
kopíroval ten první. Hned vedle byla Frydrykova ložnice.
Kardena v nose šimral pach moči hlodavců.
Prožrali matraci postele uprostřed místnosti, ale nejspíš se usídlili i
v truhle s šaty. Pod oknem stál stolek s cetkami a sušenými
květinami. I tak Kardenovi neušlo, že je někdo probral. Navzdory tomu, že
Frydrykova žena zemřela už před nějakou dobou, její věci tu stále byly, jako
kdyby odešla teprve před nedávnem.
Pohled mu padl na útlou ohlodanou knížku na
zemi. Karden ji zběžně prolistoval – byly to jen staré pohádky.
Mohly ji shodit myši?
Špinavé okenní tabulky dovnitř propouštěly
hrstku světla. Svit slunce zmíral, za chvíli se měla připlížit noc. Dům
vzdychal a podlaha pod jeho nohama naříkala.
Ačkoliv na Kardena nic nevyskočilo, do zad se
mu zakusoval mráz. Ochranné značky a byliny se nalézaly všude. Kikimora se neměla
jak do domu dostat.
Vyšel ze dveří a vydal se ke schodům.
Jakmile se vymotal ze stínů příbytku a vkročil
do dvora, světlo i zvuky se nahrnuly zpět. Namířil si to ke kůlně, kterou jako
jedinou neprozkoumal, a nahlédl dovnitř. Nacházelo se tam nářadí a několik
prázdných věder. Karden vzal do ruky rýč. Dřevěná násada byla poměrně nová,
ještě neosahaná dohladka a kov náčiní pokrývala zaschlá zemina, ale žádná rez.
Vyšel zpátky na dvůr a zadíval se do temných
oken domu. Mrtvě mu pohled oplácely.
Mistr ho učil, že při
hledání pravdy se člověk musí pozastavit u všeho, i zdánlivě nesouvisejícího. Bylo
tolik neštěstí v jednu dobu v tomhle zapomenutém koutě světa jen náhoda?
Už se nezdržoval. Musel
zpátky do Podobory.
Jak čekal, cesta byla
prázdná. Zbytky světla se rychle vytratily a nad Kardenem viselo hvězdné nebe. Pozoroval
souhvězdí, nos naplněný vůní divokých trav a nastupujícího podzimu, boty mokré
od rosy a zbytků deště. Spěšná chůze mu vyhnala chlad z konečků prstů i
špičky nosu.
Když dorazil domů, rodiče
už spali. Jeho příchod však probudil otce. Zvedl se na loktech a zamžoural na
Kardena. „Kde jsi byl, chlapče? Báli jsme se o tebe.“
Jindy by se nejspíš
zasmál, že měli strach právě o něj oni tady. V otcových
rysech se však skrývalo napětí. Nemysleli si, že vzal nohy na ramena, že ne?
Přece jen odjel i se svým koněm.
„V Plockově. Vyslechl
jsem si tam podivnou historku. Znal jsi Frydryka?“
Otec se na posteli
posadil. „Samozřejmě. Vím, co se mu stalo. Poslední dobou je to tu jedna
tragédie za druhou.“
Karden vzal židli u
zdi, obrátil ji a obkročmo si na ni sedl. „Dlužil vám?“
„Ano, nechal si u nás
vyrobit nářadí na zahradu. Tvoje matka z toho nebyla nadšená, ale nakonec
všechno zaplatil.“ Svraštil obočí. „Jak to víš?“
Karden upíral pohled na
jedno místo na podlaze a nepřítomně si pohrával s prsty. „Jen tak.
Přemýšlel jsem.“ Zvedl zrak ke zmatenému otci. „Promiň, že jsem tě probudil. Nechám
tě spát.“
Chvíli panovalo ticho.
„Neponocuj dlouho. Zítra je taky den,“ prohlásil Jaromir a znovu si lehl.
Karden nějakou dobu seděl
a se zastřeným zrakem se probíral vším, co věděl. Zdvihl bradu a zadíval se na
oddechujícího otce. Přemýšlel o tom, co mu dnes řekl Jeremi. Sevřelo se mu
hrdlo.
Nesmí se jim nic stát. To
by neunesl.
Zvedl se a vyšel ven.
Mlha ovíjející se kolem domu světélkovala a zakrývala výhled na měsíc. Karden
vkročil do studeného vlhka a zastavil se v místě, kde před pár dny kopal.
Klouzal zrakem až ke studni, která se krčila opodál zpola skrytá v oparu.
Přešel k ní a
zahleděl se do jejího otevřeného jícnu. Lucerna osvětlila kamenné stěny a
v jedné lince vykutané úchyty vedoucí dolů, její svit byl však mdlý a
nitro se topilo v temnotě.
Vzal vědro, spustil ho
dolů a plné zase vytáhl nahoru. Vyprázdnil jej, vrátil se zpátky ke studni a
znovu nabral vodu až po okraj. Vyléval jeden džber za druhým, neúnavně a celé
věky, až ho pálily svaly a na čele se mu perlil pot. Svlékl si kabátec a
pokračoval v práci, dokud dno kbelíku nenarazilo do země.
Karden si hřbetem ruky
utřel obličej a narovnal se. Nikdo nepřišel zjistit, co tady dělá. Pokud ho
někdo slyšel, upřednostnil teplo postele. Popravdě za to byl vděčný – živě si
dokázal představit Jeremiho, jak zase obrací oči v sloup.
Jako by se ho otevřená
ústa studny chystala spolknout. Zašimralo ho na zátylku a paže mu zhrubly husí
kůží, zima za to však nemohla.
Snad se nebojíš? šeptala mlha.
Přehoupl se přes okraj a začal
po úchytech šplhat dolů.
Lucerna se na jeho opasku
kymácela a mihotavé světlo si pohrávalo se stíny. Bez přestání se měnily a
prodlužovaly. Každý pohyb nohy, vrznutí svítilny i hlasitější výdech se rozléhaly
a několikrát vracely v prázdné ozvěně.
Byl zhruba
v polovině šachty, když se jeho kaptorga zachvěla. Karden se zastavil a
zatajil dech, prsty vlhké potem. Zvykl si, že doma přívěsek bez přestání jemně
vibruje, ale teď se pohnul a podobně jako splašené srdce už nepřestal. Buch,
buch, buch.
Něco tu bylo.
Karden si z opasku vytáhl
lahvičku se slunečním prachem a roztrousil jej okolo. Ve vzduchu zůstaly viset
drobné zářivé částečky. Zahleděl se dolů, ale dna ještě nedohlédl.
Zatímco slézal, svit
pomalu klesal s ním. Kaptorga se nepřestávala chvět a Kardenovi zběsile
bubnovalo v hrudníku.
Už byl téměř na dně,
rozeznával na něm světlé šmouhy. Udělal pár posledních kroků a
s plesknutím přistál v bahně, až se rozstříklo okolo.
První, čeho si všiml, byl
vysoký schod a nad ním chodba vedoucí kamsi do temnoty. Studna tady nekončila.
Zbrocený potem si z opasku odepnul lucernu a posvítil si vpřed. Záře
odhalila kamenné stěny průchodu. Od úst mu stoupaly obláčky páry.
Vzhlédl, ale kvůli
stříšce nahoře nebylo nic vidět. Chodba vedla zhruba stejným směrem, v jakém se
nacházelo místo, které Karden vyhodnotil jako střed, od něhož se nákaza šířila.
Sehnul se a zkoumal
zrakem dno. Sevřel rukojeť lucerny pevněji, když rozeznal, co se zpola zakryté
blátem na zemi skrývá.
Kosti.
Byly drobné, nepochybně
zvířecí, některé celistvé, jiné roztříštěné na kusy. Karden si vzpomněl na
kočky, po kterých se slehla zem. Mohly to být jejich ostatky?
Zabloudil prsty
k pasu a tiše vytáhl dýku. Opatrně vkročil do chodby a pohledem klouzal po
jejích vlhkých stěnách. Terén se prudce zvyšoval.
Kardena zastudilo na
čelisti. Setřel z ní vodu, ale kapky ho dál zkrápěly a šimraly na prstech,
zápěstích, vlasech, nose. Posvítil si na strop a stáhl obočí. Rozstřikovala se
na něm voda.
Kapky nepadaly, místo
toho vzlínaly ze země a přistávaly nahoře. Svět se obrátil vzhůru nohama.
Kardenovy útroby se
scvrkly.
Pokračoval v cestě,
ani nedutal. Pomalu našlapoval a ozvěna jeho kroků se vracela jako naléhavý
šepot. Karden na zemi rozeznával další kosti, roztroušené tu a tam, až u stěny
spatřil něco jiného. Byl to cár šedivé látky.
Dosud vzduch voněl jako
studený kámen a stojaté bahno, teď však Kardenovi vhrklo do nosu něco jiného.
S každým dalším krokem puch hniloby a tlejícího masa narůstal a vsakoval
se mu do kůže. Napínal zrak, aby našel, odkud pochází.
Uprostřed chodby ležela
neuspořádaná hromádka. Karden se přiblížil a se zadrženým dechem si
na ni posvítil.
Do krku se mu nahrnula
žluč.
Byla to kostra zčásti
ještě obalená tlejícím masem a útržky látky. Poznal hned, čí to jsou
pozůstatky. Z drobné lebky na něj zíraly dvě prázdné prolákliny. Mohly to
být ostatky dítěte, ale hrudník mrtvole přikrýval špinavý chomáč. Byly to
dlouhé vousy.
Kardenovi se zhouplo
srdce. Sem se tedy poděl domovoj jejich rodiny.
Někdo ho roztrhal a chvíli
bezpochyby požíral, než jej tu nechal ležet. Co tu mužík dělal? Přišel sám,
nebo ho sem něco dotáhlo až po jeho smrti?
Kardena na spáncích lechtal
pot. S lucernou byl na očích, zatímco on dohlédl jen kousek před sebe.
Dával o sobě vědět, lákal k sobě stejně jako světlo vábí můry.
Udělal dva tiché kroky
vpřed a málem zakopl o něco dalšího. Těsně u chodidel mu ležel smotek kostí a mourovaté
kočičí srsti.
Zvedl bradu. Chodba se prudce
lomila. Se zatajeným dechem zahnul za roh a nepřestával v dlani drtit dýku.
Otevřela se před ním
nevelká jeskyně. Karden v mdlém světle svítilny mhouřil oči, oblečení zpola
nasáklé vzlínající vodou ho studilo. Srdce jej bolestivě tlouklo do žeber.
Pokrčil nohy a tiše lucernu
položil na zem. Jeho prsty zašátraly po opasku a sevřely malou lahvičku.
Mrštil ji do středu
jeskyně. Roztříštila se o strop, do vzduchu se rozprskly částečky světla a mdle
ozářily malý prostor. Tady jeskyně končila.
Z šera se cosi vyřítilo.
Karden se nadechl a bleskově napřáhl dýku. Sekl po zsinalé tváři, postava se
však úderu vyhnula a vrhla se na něj. Vystřelila drápy k jeho hrudníku, řídké
zplihlé vlasy, drsná kůže posetá lesknoucími se vředy, dlouhé zuby a mléčně
bílé zorničky.
To nebyla kikimora.
S nepřirozenou
mrštností kličkovala mezi Kardenovými výpady a on jejím pařátům uskakoval jen
tak tak. V očích ho štípal pot a dech se mu zadrhával v krku. Nořil se
zpátky do chodby, odkud přišel.
Lucerna však zůstala
v jeskyni.
Po kamenných stěnách se
tu sápala tma a pomalu požírala i jeho. Stvůra možná v temnotě viděla, ale
on ne. A ona si toho byla dobře vědoma.
Karden chtěl prsty
zašátrat k opasku, ale to byla chyba. Stačilo krátké zaváhání a bytost do
něj vrazila.
Vyjekl. Jeho paže hořela
bolestí. Celý ochromený uskočil, ale stvůra byla rychlejší. Před očima mu
vybuchla bílá. Znovu ho udeřila, dýka mu vyletěla z ruky a se zařinčením
přistála opodál.
Tvor měl nepřirozenou
sílu.
Karden se skutálel
dozadu, než se však stačil postavit, stvůra byla u něj, do hrudníku mu zaryla
drápy a přitiskla ho k zemi, až mu hlava třískla o skálu a kousl se do
jazyka. Klekla si na něj a sehnula se obličejem těsně k jeho.
Srdce Kardenovi prudce
vráželo do žeber. Zrak se mu mlžil a v ústech se rozlévalo železité horko.
V šeru těsně nad špičkou jeho nosu světélkovaly bílé oči.
Vrhl se prsty
k opasku, stvůra si toho však všimla. Její ruka vystřelila a zabořila do
Kardenova nadloktí pařáty.
Zdušeně zaúpěl. „Vrať se,
odkud jsi přišla. Tady tě nikdo nechce,“ vypravil ze sebe přerývavě a druhou
rukou šátral po dýce. Byla však příliš daleko.
„Takhle to nechodí,“
promluvila bytost. Hluboko v krku jí rachotilo. „Postarám se o spravedlnost.
Neodejdu, dokud se misky vah nevyrovnají.“
Do Kardenova nosu vhrkly
smrduté výpary. Stvůra mu kostnatým kolenem tlačila na hrudník takovou silou,
až nemohl popadnout dech. Na tváři mu přistálo něco vlhkého a stékalo to dolů
k uchu.
„O čem to mluvíš?“ Do očí
mu vhrkly slzy, když stisk zesílila a drápy zabořila hlouběji.
V bytosti zachrčelo.
„Chci, aby trpěli. Dlouho, předlouho, dokud se jim všechno před očima
nerozpadne v prach. Včetně jich samotných.“
Kardenovo oblečení bylo
prosáklé potem. Smýkal sebou, ale nepohnul se ani o píď. Stvůra mu zaryla koleno
do hrudníku ještě silněji, až zasípal. Čekal, kdy uslyší prasknutí žebra.
Prsty se mu třásly
hrůzou.
Zemře tady. Podcenil
situaci a teď kvůli tomu zemře.
Stěn chodby se dotklo
světlo. Karden si nejdřív myslel, že mu selhává zrak, že ztrácí vědomí, pak
však k jeho uším dolehlo skřípění kamínků pod podrážkami bot.
Bytost zvedla mléčný zrak
k člověku, který právě přicházel od šachty studny.
„Strejdo Kardene?“ ozval
se nejistě vysoký hlas.
V mladíkovi by se
krve nedořezalo.
Arek.
Žádné komentáře:
Okomentovat