Šepot mlhy: Den druhý




Přestože byla teprve půlka září, svraštělé listí začalo ze stromů padat. Karden stál pod jabloněmi a na ramena mu usedaly listy lehké jako pírka. Uchopil jeden mezi prsty a prohlédl si bezbarvou žilnatinu. Pod jeho stiskem se lámal a rozpadal.

Ráno se skrývalo v mlze. Skoro to vypadalo, že slunce s východem otálí, pravda ale byla taková, že přes těžké mraky nešlo poznat, že svítá. Obloha se měla každou chvíli zřítit a narazit do země. Všechno ještě spalo, jedinou výjimkou byl pes uvázaný u domu. Rozštěkal se jako blázen a přestal až dlouhou dobu po tom, co se Karden ztratil v oparu.

Karden se celou noc převaloval. Spal v pokoji s matkou a otcem – bratrovi patřil přístavek za domem. Žil tam se svojí ženou a malým dítětem. Jeremi nevěnoval Kardenovi ani pohled navíc, ale Ewe se zdála jiná. Když mu podávala ruku, vřele se na něj usmála. Čtyřletý Arek se schovával za matčinou sukní, ale nepřestával pokukovat po Kardenově rukavici a zbraních u pasu.

Nad ránem se pode dveřmi dovnitř plížil vlhký chlad, pronikal domku až do morku kostí a Karden už nevydržel spát. Chvěl se zimou víc, než když při cestách nocoval v lese. V jeho vzpomínkách taky tmu doprovázela kakofonie cvrčků. Teď však noc hlučela jen hrobovým tichem.

A tak stál venku, obklopoval ho stojatý vzduch a sloupy vrásčitých kmenů. Padající listí šepotalo a zvedalo Kardenovi chloupky na předloktích.

Přímo pod nohama se mu rozkládal malý pařez. Čas od času se stalo, že se ve stromě zabydlel duch. Takové se nesměly kácet. Když byl Karden malý, jeden na zahradě taky měli. Občas se u stromu zastavil a vyprávěl mu historky.

Jediné, co z něj za ty roky zbylo, byl tenhle pařez. Karden do něho šťouchl špičkou boty.

Klopýtl a ruce mu vystřelily do vzduchu.

Noha mu do zbytků stromu zajela jako do másla. Snažil se najít rovnováhu – dřevo bylo tak shnilé a ztrouchnivělé, že se pod Kardenovou botou rozpadlo. Sklonil se, aby si třísky prohlédl, a dotkl se jich konečky prstů. Byly kluzké a slizké.

Koutkem oka v oparu zachytil bílou šmouhu. Přešel k podivným boulím vyrůstajícím ze země a dřepl si.

Byly to houby.

Zvedl zrak. Podobný shluk rašil z půdy i opodál. Čelo se mu zkrabatilo. Přesunul se k němu a v jeho zorném poli se objevil další. Srdce mu vyšplhalo až do krku, když udělal krok a spatřil další. A potom další. A další.

Byly všude.

Karden nikdy nic takového neviděl. A mohl by přísahat, že včera tu nerostly.

Tohle všechno nemohl být jen důsledek toho, že jeho rodině kdosi udělal uzly na obilí. Nebylo pochyb, že to dotyčnému nestačilo, a tak zašel ještě dál. Co provedl? A proč v sobě choval tak obrovskou zášť?

Na rukou ho studil pot. Otřel si je do kalhot a vyrazil pryč. Rychlým krokem se prodíral mlhou. Šťouchala do něj vlhkými prsty a mohl by přísahat, že cosi šeptá, ale jen zastíraně, neslyšně, tak tichounce, že jí nebylo rozumět. Když opar zbarvilo nazlátlé světlo, rozšířilo se mu chřípí.

Vpadl na polní cestu.

Do plic mu vhrkl čerstvý vzduch a závaží na ramenou zmizelo. Jen co opustil sad, šedivá tma pominula a konečně bylo poznat, že začal nový den. Karden chvíli stál a nechal si obličej hladit sluncem.

Vydal se natrhat kopřivy a najít hloh a potom se vrátil zpátky do stojaté mlhy. Trny z keřů rozmístil do rohů všech místností včetně chléva. Když nad vrata zavěšoval svazek kopřiv a o nohy se mu otírala vychrtlá mourovatá kočka, za jeho zády se ozvalo uchechtnutí: „Tohle je zbytečný.“

Karden se otočil na Jeremiho. Bylo to poprvé, co na něj bratr promluvil. Pes u jeho nohou si Kardena výhrůžně měřil a ráno rozechvělo hrdelní vrčení.

„Vím, co je zbytečný a co ne. Zrovna tvoje řeči patří k tomu prvnímu.“

Bratrův výraz ztvrdl. „Kdyby ses radši postaral o zvířata. Místo toho tady šaškuješ a děláš, jak nejsi důležitej.“ Vysypal oškubaným slepicím zbytky, odložil misku zdobenou spirálami na zem a vydal se k vratům. „A teď dovol, někdo tu musí dělat opravdovou práci.“

Karden chtěl jemu a tomu zneklidňujícímu v jeho očích ustoupit z cesty, ale než to udělal, Jeremi kolem něj prošel tak blízko, že ho nabral ramenem.

Dvanáctiletého Kardena by o šest let starší bratr smetl z cesty. Ale dnes to s ním ani nehnulo.

Jeremi za sebou práskl dveřmi a zmizel ve chlévě s pohublým dobytkem.

Karden se vrátil do domu. Mlha se trochu rozpustila a vzduch rozechvívalo pravidelné řinčení z kovárny. V kuchyni ho přivítala praskající kamna a matka s Ewe a malým Arekem u stolu. Skoro se to místo zdálo normální – kdyby se kaptorga na jeho krku nepřestávala chvět a jeho po zátylku nehladily ledové prsty.

„Viděl jsem ten pařez v sadu. Když jsem byl malý, bydlel tam duch.“

„Ten tam byl ještě v létě. Ale na konci srpna začal strom sesychat a potom ho Jeremi musel pokácet, aby ta nemoc nenapadla ostatní. Ne že by na tom záleželo,“ ozvala se Ewe, zatímco si zaplétala dlouhé hnědé vlasy do copu. Kardenovi připadala povědomá, ale za žádnou cenu si nemohl vybavit, odkud by ji mohl znát.

„Striga říkala, že ten duch zemřel,“ vysvětlila matka a nakrčila čelo pokreslené vráskami. „Kdybys přijel o měsíc dřív, našel bys ho tam, ale teď… Jako by ho něco pozřelo. Něco, co požírá všechno tady.“

Dřevo stromu vypadalo, jako kdyby hnilo roky, ne pouhý měsíc. Karden si prohrábl vlasy. „Jak dlouho jste neviděli domovoje?“ Miska na kamnech dnes byla jiná, přesto plná. Ještě nad ránem tam stála ta ze včerejška. Netknutá.

Díval se na Ewe, ale ta odvrátila zrak a roztržitě si poposedla. Zalétla očima k oknu, záda jako přímku. „Omluvíte mě na chvilku?“ Nečekala, až jí někdo odpoví, a zmizela venku.

Matka sklopila oči. „Od konce července. Muselo se mu něco stát. Pořád doufáme, že jsme ho jen něčím urazili, a když budeme trpěliví, vrátí se, ale... už pomalu ztrácím naději.“

Areka nikdo nehlídal, a tak sklouzl ze židle pod stůl a hrál si s dřevěnými figurkami.

„Myslím, že byste měli přestat používat vodu ze studně.“ V polovině Kardenovy promluvy vrzly dveře a dovnitř vkročil Jeremi s Ewe v závěsu.

„A to jako proč?“ Bratrovy oči propichovaly Kardena skrz naskrz.

„Nákaza nepostihla celý pozemek, aspoň teda zatím. Říkala jsi,“ obrátil se na matku, „že úroda začala chřadnout v červenci, kdy se objevily ty uzly na obilí. Ale strom ve vzdálenějším sadu uschl až na konci srpna. Předpokládám, že jako první uhynuly záhony, které se nachází bezprostředně u domu, a až potom vzdálenější místa jako sad.“

„Ano, přesně tak. Šíří se to postupně.“

Karden přikývl. „Celé jako by se to sbíhalo v místě, kde stojí dům. Studna je hned u něj a díky vodě, která se v ní sbírá, roste všechno okolo.“

„Chceš říct, že to může být z vody? Jednou takhle sousedům naházeli do studny koťata. Celá rodina se přiotrávila, jejich nejmladší dítě dokonce málem zemřelo.“ Ewin pohled střelil k Arekovi pod stolem.

„To je očividný nesmysl. Kdyby to bylo vodou, dávno bychom to snad pocítili sami na sobě,“ oponoval Jeremi. Po jeho boku opět stál pes a ostražitě Kardena pozoroval. Nechápal to – zvířata ho měla obyčejně ráda. Jak silná musela být bratrova zášť, že ji zaznamenalo i to zvíře?

„Může to být jen otázka času. Nepopírám, že to v závěru třeba bude zbytečné, ale vždycky je lepší udělat určitá opatření, i při sebemenším podezření. Obzvlášť když to není něco, s čím by si nešlo poradit.“

Nešlo poradit… No jasně. Předpokládám, že ty vodu až z návsi nosit nebudeš. A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem právě zvířatům dolil žlaby.“

Ewe položila dlaň na Jeremiho paži. „Teď se to nehodí,“ sykla. Za jejími zády se něco pohnulo. Ustoupila ode dveří a dovnitř vklopýtal mladík s blonďatou čupřinou a širokými rameny. Nejspíš tam stál celou dobu, protože mu špičky uší červeně zářily. Krátce se pohledem zastavil na Kardenovi a potom jím našel matku. „Přinesl jsem vám vejce.“

„Ach, jistě! Počkej chvilku.“ Zvedla se a vydala do vedlejší místnosti pro peníze. Pes ji zvědavě následoval. Když se vrátila, vtiskla mladíkovi do dlaně mince a ten si zase šel po svých.

„Takže –“

„Přestaň pořád fňukat, Jeremi! Pokud to může fungovat, tak Kardena poslechneme,“ utnula ho matka a nabrala si do misky kaši.

Jeremi chvíli stál se zaťatými pěstmi, potom se otočil a zmizel venku. Ewe si mezitím sedla a vytáhla Areka do klína.

„Kdo byl ten kluk?“ zeptal se Karden, zatímco si pohrával s prsty. Měl by ho znát? Vypadal jen o něco málo starší než on.

Boty sjíždějící po travnatém svahu pokrytém rosou, studený vzduch zakusující se do tváří, ledový knedlík v krku, pálení v lýtkách a kosti proměněné v rosol. Hrudník naplněný kamením, srdce usídlené v krku, dusot vícera párů bot, klokotavý smích, Matyas a jeho pobavený úšklebek v čele –

„Feliks od Cestmira. Moc ho neznám, ale už tu byl jednou a vejce mají krásná, velká. Naše slepice jsou tak akorát do polívky. Jaromir se občas s Cestmirem navštěvoval, ale poté co nedávno po dlouhém churavění zemřela jeho žena, se skoro nevídají. Úplně se do sebe uzavřel,“ posmutněla.

To jméno Kardenovi nic neříkalo. Potřásl hlavou, aby z ní vysypal vzpomínku, a naklonil se k matce. Přikryl dlaní její ruku a ztišil hlas: „Jak jste na tom s penězi?“

Ramena jí poklesla. „Když teď lidé odříkají zakázky, snažíme se prodávat na trzích v Rugii. Sám ale víš, jak je to daleko – obzvlášť když Jeremi jezdí dál, kde nikdo neslyšel, co nás postihlo. Nevěřil bys, jací jsou lidé žvanilové. Bývá pryč celé tři dny, když chceme něco prodat.“

Karden tomu věřil víc, než by potřeboval. Stiskl matčinu drobnou mozolnatou ruku. Řemeslem se živila celá rodina, jí nevyjímaje. Vyráběla krásné šperky. Karden už jako dítě nechápal, jak dokáže vytvořit i ty nejdrobnější detaily. Předpokládal, že teď však o šperky v pohraničí nikdo nestojí. Lidé, kteří tam utekli z Moggastu, měli úplně jiné starosti.

„Dobráctví tvého otce celé situaci taky zrovna nepomáhá. Několika lidem odpustil placení, že mu dají peníze za práci později, ale jsou to vždycky jen plané řeči. Já nikomu nic na dluh nenechávám a vtloukla jsem to do hlavy i Jeremimu, ale Jaromir je beznadějný případ.“

Zpoza dveří se vyhrnul dusot a v další chvíli se rozrazily dokořán, až se přes Kardena převalil chlad. Stál v nich bratr, zorničky rozšířené natolik, že mu téměř pozřely duhovky. „Včely –“ vyhrkl zadýchaně, „všechny jsou mrtvé.“

 

***

 

Podobora zamrzla v čase. Když Karden kráčel na náves, míjel ty samé statky, domky i lidi – jediné, co přibylo, byly praskliny ve zdech a vrásky. Občas do dopoledne zářily opravené střechy nebo něčí tvář nedokázal zařadit, ale jinak vzduch chutnal jako déšť, půda a ztracené dny.

Ačkoliv kovovou rukavici a meč nechal doma, stejně k sobě zvedal pohledy. Zdravil starousedlíky pokývnutím a krátce si každého prohlédl. Před očima měl stále úly a zem okolo nich poprášenou vyschlými včelími tělíčky. Znepokojení mu vrzalo v hlavě jako rozladěná struna.

Na návsi položil vědra ke studni a rozhlédl se. Vydal se k domu s šedivou střechou porostlou lišejníkem a zaklepal.

 Napůl čekal, že mu otevře někdo jiný, ale pak jeho uši zachytily energické kroky, klika se zhoupla a před ním stála žena s pronikavýma šedýma očima. Dokonce i vlasy jí zesivěly, a tak se zdála skoro bezbarvá. Jediné, co na ní zářilo, byly výšivky na šatech.

„Zdravím. Jdu od Jaromira.“

Žena ho sjela jedním krátkým pohledem a její oči ve vybledlé tváři zasvítily. „Takže se nakonec rozhodl využít služeb lovce démonů… No, není se čemu divit.“

Všechny zbraně si Karden doma nenechal. Už se naučil, jak si udělat určitý respekt, a tak měl u pasu dýku, pioruny a pár ampulí. Nemyslel si, že bude nějakou z nich zrovna tady potřebovat, ale někdy byly zbraně užitečné i jinak.

Darja Kardena nepoznala, a tak ji při tom nechal. Pokud o něm nevěděla ani největší klepna ve vesnici, nevěděl to zatím nikdo.

„Přesně tak. Bylo mi řečeno, že nikdo nemá lepší rozhled nad děním v Podoboře než vy, a tak jsem doufal, že bych se mohl zeptat na pár věcí.“

Žena se potěšeně uchichtla. „To víte, že nemá. Co byste potřeboval?“

„Má Jaromirova rodina nějaké nepřátele? Někoho, kdo by jim mohl přát něco zlého?“

„Takových je!“ zasmála se Darja.

Karden se narovnal.

Žena si jeho zachmuřený výraz vyložila jako zájem, a tak pokračovala: „Tak v prvé řadě jim pár lidí dluží. A nejen tady v Podoboře. Víte, já zaslechla o těch uzlech na obilí, nemyslím si ale, že by za tím stál zrovna někdo takový.“

Karden zvedl obočí. „Ne?“

„Ne. Ono totiž když se někomu přestane dařit, první, co udělá, je, že půjde za dlužníky a bude chtít svoje peníze zpět. A to pochopitelně nikdo z nich zrovna nepotřebuje.“ Darja si založila ruku v bok. „Řeknu vám ale, že bych se vůbec nedivila, kdyby za tím stál Borys.“

„Proč si to myslíte?“

„Protože musel utratit jednu ze svých klisen. Nechal si ji okovat, ale jedno z kopyt se brzo nato zanítilo a dopadlo to nejhůř, jak mohlo. Borys chtěl, aby mu koně zaplatili, ale oni mu vrátili jen jeho peníze za kování. Byla to strašná ostuda.“

„Měl jsem za to, že Jaromir je dobrý kovář, vyhlášený po celém okolí.“

Darje se rozšířily oči. Spiklenecky se ke Kardenovi naklonila: „To je! Tu kobylu taky nezakoval on, ale jeho syn Jeremi. Tenhle kluk má sice převzít řemeslo po otci, ale je naprosto neschopný.“

Kardena bodlo v hrudi. „Aha.“

Než stihl položit další otázku, Darja zamyšleně nakrčila čelo: „Teď jsem si vzpomněla, že Jaromir má ještě jednoho syna. Je to lovec démonů…“ Žena mu s přimhouřenýma očima pátrala v obličeji.

Karden se pousmál. „Děkuji, moc jste mi pomohla.“

Darjin upřený pohled ho svědil v zátylku, přesto se neotočil. Nabral do obou věder vodu ze studny a vyrazil z návsi zpátky domů. Míjel stavení a u jednoho z nich se vydal až do dvora, kde narazil na staršího muže s pivním břichem, který právě vypřahoval koně z povozu.

„Zdravím, jdu za Borysem. Potřeboval bych se zeptat na pár věcí.“ Kaptorga na Kardenově krku se téměř neznatelně zachvěla. Zvedl bradu a zpozorněl.

Muž s hrubým strništěm a prošedivělými vlasy ani na chvíli neustal v práci, stihl si však u toho Kardena prohlédnout od hlavy až k patě. „Jakých věcí?“

„Předpokládám, že jste slyšel, co se děje u Jaromira?“ začal Karden zlehka. Využil chvíle, kdy se na něj muž nedíval, a pohledem přelétl stodolu po svojí levé ruce. Ačkoliv všechny hospodářské budovy vypadaly udržovaně, této se propadla polovina střechy. Země okolo byla udusaná a vězel v ní obrovský pařez. Strom, kterému dřív patřil, musel být majestátní.

„To dá rozum. Podobora není zas tak velká.“

„Snažím se zjistit, kdo může za uzly na jejich obilí. Slyšel jsem, že s jeho rodinou nemáte nejlepší vztahy.“

Borysův pohled zledovatěl. „A divíš se, chlapče? Mladej mi zaková kobylu a pak ani nepřizná, že to byla jeho vina. Že si za to prej můžu sám, protože jsem se o ni pořádně nepostaral, když začala churavět. Prej zakování není nic výjimečnýho, že se s tím musí vždycky počítat. Zrovna mě bude mladej poučovat! Dobrýmu kováři se tohle nikdy nestane. Chudák Jaromir, jeho řemeslo zanikne spolu s ním.“

„Ve vesnici jsem zaslechl, že byste za těmi uzly mohl stát vy.“ Kardenův tón byl klidný a věcný.

„To řekl kdo?!“ Borys se narovnal. Už před nějakou chvílí úplně zapomněl na odstrojování koně.

Karden nehnul ani brvou. Muž si povzdechl a vrátil se k práci. „Uznávám, byl jsem rozpálený doběla. Ale že bych si chtěl zahrávat s temnými silami? To bych se musel pomást na rozumu.“

„A vy tušíte, kdo by mohl být tak neopatrný, aby provedl něco takového?“

Borys se zasmál. „Se slovy to umíš, chlapče. Neopatrný? Spíš bych řekl zlomyslný. Jeden takový mě napadá.“

„Kdo?“

„Niko. Šušká se, že se tahá s Ewe.“

„S Jeremiho ženou?“

„Taktak. Jen bohové vědí, jestli je to děcko vůbec jeho. Moc o tom nevím, jsou to takové hospodské řeči. Zkus se poptat Verky, ta je spolu dokonce viděla.“

Karden z muže nespouštěl pohled. Borys nevypadal jako někdo, kdo by se vyžíval v drbech, ale jakmile se naskytla příležitost na někoho ukázat prstem a odlákat pozornost od sebe, zrovna dvakrát neotálel.

Poděkoval a vyrazil domů. Přelil vědra do prázdného sudu a vydal se zpátky na náves pro další vodu. Po cestě se zastavil u Verky, ale zjistil, že není doma.

Když se začalo stmívat, seděl s matkou v kuchyni, sledoval malého Areka, jak si hraje, a pátral v jeho obličeji po bratrových rysech. Chlapec byl celá matka, ale Jeremiho v něm neviděl.

Kardenovi se pomalu přestávalo líbit, co zjišťuje. Zvykl si, že při vyšetřování přichází na nepříliš lichotivé věci – bylo ale něco úplně jiného, když se jednalo o jeho vlastní rodinu.



» Přejít na další kapitolu «


Žádné komentáře:

Okomentovat