Přestože byla teprve půlka září, svraštělé listí
začalo ze stromů padat. Karden stál pod jabloněmi a na ramena mu usedaly listy
lehké jako pírka. Uchopil jeden mezi prsty a prohlédl si bezbarvou žilnatinu.
Pod jeho stiskem se lámal a rozpadal.
Ráno se skrývalo v mlze. Skoro to
vypadalo, že slunce s východem otálí, pravda ale byla taková, že přes
těžké mraky nešlo poznat, že svítá. Obloha se měla každou chvíli zřítit a
narazit do země. Všechno ještě spalo, jedinou výjimkou byl pes uvázaný u domu. Rozštěkal
se jako blázen a přestal až dlouhou dobu po tom, co se Karden ztratil
v oparu.
Karden se celou noc převaloval. Spal v pokoji
s matkou a otcem – bratrovi patřil přístavek za domem. Žil tam se svojí
ženou a malým dítětem. Jeremi nevěnoval Kardenovi ani pohled navíc, ale Ewe se
zdála jiná. Když mu podávala ruku, vřele se na něj usmála. Čtyřletý Arek se
schovával za matčinou sukní, ale nepřestával pokukovat po Kardenově rukavici a
zbraních u pasu.
Nad ránem se pode dveřmi dovnitř plížil vlhký
chlad, pronikal domku až do morku kostí a Karden už nevydržel spát. Chvěl se
zimou víc, než když při cestách nocoval v lese. V jeho vzpomínkách
taky tmu doprovázela kakofonie cvrčků. Teď však noc hlučela jen hrobovým
tichem.
A tak stál venku, obklopoval ho stojatý vzduch
a sloupy vrásčitých kmenů. Padající listí šepotalo a zvedalo Kardenovi chloupky
na předloktích.
Přímo pod nohama se mu rozkládal malý pařez.
Čas od času se stalo, že se ve stromě zabydlel duch. Takové se nesměly kácet.
Když byl Karden malý, jeden na zahradě taky měli. Občas se u stromu zastavil a
vyprávěl mu historky.
Jediné, co z něj za ty roky zbylo, byl
tenhle pařez. Karden do něho šťouchl špičkou boty.
Klopýtl a ruce mu vystřelily do vzduchu.
Noha mu do zbytků stromu zajela jako do másla.
Snažil se najít rovnováhu – dřevo bylo tak shnilé a ztrouchnivělé, že se pod
Kardenovou botou rozpadlo. Sklonil se, aby si třísky prohlédl, a dotkl se jich konečky
prstů. Byly kluzké a slizké.
Koutkem oka v oparu zachytil bílou
šmouhu. Přešel k podivným boulím vyrůstajícím ze země a dřepl si.
Byly to houby.
Zvedl zrak. Podobný shluk rašil z půdy i
opodál. Čelo se mu zkrabatilo. Přesunul se k němu a v jeho zorném
poli se objevil další. Srdce mu vyšplhalo až do krku, když udělal krok a
spatřil další. A potom další. A další.
Byly všude.
Karden nikdy nic takového neviděl. A mohl by
přísahat, že včera tu nerostly.
Tohle všechno nemohl být jen důsledek toho, že
jeho rodině kdosi udělal uzly na obilí. Nebylo pochyb, že to dotyčnému
nestačilo, a tak zašel ještě dál. Co provedl? A proč v sobě choval tak
obrovskou zášť?
Na rukou ho studil pot. Otřel si je do kalhot
a vyrazil pryč. Rychlým krokem se prodíral mlhou. Šťouchala do něj vlhkými
prsty a mohl by přísahat, že cosi šeptá, ale jen zastíraně, neslyšně, tak
tichounce, že jí nebylo rozumět. Když opar zbarvilo nazlátlé světlo, rozšířilo
se mu chřípí.
Vpadl na polní cestu.
Do plic mu vhrkl čerstvý vzduch a závaží na
ramenou zmizelo. Jen co opustil sad, šedivá tma pominula a konečně bylo poznat,
že začal nový den. Karden chvíli stál a nechal si obličej hladit sluncem.
Vydal se natrhat kopřivy a najít hloh a potom
se vrátil zpátky do stojaté mlhy. Trny z keřů rozmístil do rohů všech
místností včetně chléva. Když nad vrata zavěšoval svazek kopřiv a o nohy se mu
otírala vychrtlá mourovatá kočka, za jeho zády se ozvalo uchechtnutí: „Tohle je
zbytečný.“
Karden se otočil na Jeremiho. Bylo to poprvé,
co na něj bratr promluvil. Pes u jeho nohou si Kardena výhrůžně měřil a ráno
rozechvělo hrdelní vrčení.
„Vím, co je zbytečný a co ne. Zrovna tvoje
řeči patří k tomu prvnímu.“
Bratrův výraz ztvrdl. „Kdyby ses radši
postaral o zvířata. Místo toho tady šaškuješ a děláš, jak nejsi důležitej.“ Vysypal
oškubaným slepicím zbytky, odložil misku zdobenou spirálami na zem a vydal se
k vratům. „A teď dovol, někdo tu musí dělat opravdovou práci.“
Karden chtěl jemu a tomu zneklidňujícímu
v jeho očích ustoupit z cesty, ale než to udělal, Jeremi kolem něj
prošel tak blízko, že ho nabral ramenem.
Dvanáctiletého Kardena by o šest let starší
bratr smetl z cesty. Ale dnes to s ním ani nehnulo.
Jeremi za sebou práskl dveřmi a zmizel ve chlévě
s pohublým dobytkem.
Karden se vrátil do domu. Mlha se trochu
rozpustila a vzduch rozechvívalo pravidelné řinčení z kovárny. V kuchyni
ho přivítala praskající kamna a matka s Ewe a malým Arekem u stolu. Skoro
se to místo zdálo normální – kdyby se kaptorga na jeho krku nepřestávala chvět
a jeho po zátylku nehladily ledové prsty.
„Viděl jsem ten pařez v sadu. Když jsem
byl malý, bydlel tam duch.“
„Ten tam byl ještě v létě. Ale na konci srpna
začal strom sesychat a potom ho Jeremi musel pokácet, aby ta nemoc nenapadla
ostatní. Ne že by na tom záleželo,“ ozvala se Ewe, zatímco si zaplétala dlouhé
hnědé vlasy do copu. Kardenovi připadala povědomá, ale za žádnou cenu si nemohl
vybavit, odkud by ji mohl znát.
„Striga říkala, že ten duch zemřel,“
vysvětlila matka a nakrčila čelo pokreslené vráskami. „Kdybys přijel o měsíc
dřív, našel bys ho tam, ale teď… Jako by ho něco pozřelo. Něco, co požírá
všechno tady.“
Dřevo stromu vypadalo, jako kdyby hnilo roky,
ne pouhý měsíc. Karden si prohrábl vlasy. „Jak dlouho jste neviděli domovoje?“
Miska na kamnech dnes byla jiná, přesto plná. Ještě nad ránem tam stála ta
ze včerejška. Netknutá.
Díval se na Ewe, ale ta odvrátila zrak a
roztržitě si poposedla. Zalétla očima k oknu, záda jako přímku. „Omluvíte mě na
chvilku?“ Nečekala, až jí někdo odpoví, a zmizela venku.
Matka sklopila oči. „Od konce července. Muselo
se mu něco stát. Pořád doufáme, že jsme ho jen něčím urazili, a když budeme
trpěliví, vrátí se, ale... už pomalu ztrácím naději.“
Areka nikdo nehlídal, a tak sklouzl ze židle
pod stůl a hrál si s dřevěnými figurkami.
„Myslím, že byste měli přestat
používat vodu ze studně.“ V polovině Kardenovy promluvy vrzly dveře
a dovnitř vkročil Jeremi s Ewe v závěsu.
„A to jako proč?“ Bratrovy oči propichovaly
Kardena skrz naskrz.
„Nákaza nepostihla celý pozemek, aspoň teda
zatím. Říkala jsi,“ obrátil se na matku, „že úroda začala chřadnout
v červenci, kdy se objevily ty uzly na obilí. Ale strom ve vzdálenějším
sadu uschl až na konci srpna. Předpokládám, že jako první uhynuly záhony, které
se nachází bezprostředně u domu, a až potom vzdálenější místa jako sad.“
„Ano, přesně tak. Šíří se to postupně.“
Karden přikývl. „Celé jako by se to sbíhalo
v místě, kde stojí dům. Studna je hned u něj a díky vodě, která se
v ní sbírá, roste všechno okolo.“
„Chceš říct, že to může být z vody? Jednou
takhle sousedům naházeli do studny koťata. Celá rodina se přiotrávila, jejich
nejmladší dítě dokonce málem zemřelo.“ Ewin pohled střelil k Arekovi pod
stolem.
„To je očividný nesmysl. Kdyby to bylo vodou,
dávno bychom to snad pocítili sami na sobě,“ oponoval Jeremi. Po jeho boku opět
stál pes a ostražitě Kardena pozoroval. Nechápal to – zvířata ho měla obyčejně
ráda. Jak silná musela být bratrova zášť, že ji zaznamenalo i to zvíře?
„Může to být jen otázka času. Nepopírám, že to
v závěru třeba bude zbytečné, ale vždycky je lepší udělat určitá opatření,
i při sebemenším podezření. Obzvlášť když to není něco, s čím by si nešlo
poradit.“
„Nešlo poradit… No jasně. Předpokládám,
že ty vodu až z návsi nosit nebudeš. A vůbec to nesouvisí s tím, že
jsem právě zvířatům dolil žlaby.“
Ewe položila dlaň na Jeremiho paži. „Teď se to
nehodí,“ sykla. Za jejími zády se něco pohnulo. Ustoupila ode dveří a dovnitř
vklopýtal mladík s blonďatou čupřinou a širokými rameny. Nejspíš tam stál
celou dobu, protože mu špičky uší červeně zářily. Krátce se pohledem zastavil
na Kardenovi a potom jím našel matku. „Přinesl jsem vám vejce.“
„Ach, jistě! Počkej chvilku.“ Zvedla se a
vydala do vedlejší místnosti pro peníze. Pes ji zvědavě následoval. Když se
vrátila, vtiskla mladíkovi do dlaně mince a ten si zase šel po svých.
„Takže –“
„Přestaň pořád fňukat, Jeremi! Pokud to může
fungovat, tak Kardena poslechneme,“ utnula ho matka a nabrala si do misky kaši.
Jeremi chvíli stál se zaťatými pěstmi, potom
se otočil a zmizel venku. Ewe si mezitím sedla a vytáhla Areka do klína.
„Kdo byl ten kluk?“ zeptal se Karden, zatímco
si pohrával s prsty. Měl by ho znát? Vypadal jen o něco málo starší než on.
Boty sjíždějící po travnatém svahu
pokrytém rosou, studený vzduch zakusující se do tváří, ledový knedlík
v krku, pálení v lýtkách a kosti proměněné v rosol. Hrudník
naplněný kamením, srdce usídlené v krku, dusot vícera párů bot, klokotavý
smích, Matyas a jeho pobavený úšklebek v čele –
„Feliks od Cestmira. Moc ho neznám, ale už tu
byl jednou a vejce mají krásná, velká. Naše slepice jsou tak akorát do polívky.
Jaromir se občas s Cestmirem navštěvoval, ale poté co nedávno po dlouhém
churavění zemřela jeho žena, se skoro nevídají. Úplně se do sebe uzavřel,“
posmutněla.
To jméno Kardenovi nic neříkalo. Potřásl
hlavou, aby z ní vysypal vzpomínku, a naklonil se k matce. Přikryl
dlaní její ruku a ztišil hlas: „Jak jste na tom s penězi?“
Ramena jí poklesla. „Když teď lidé odříkají
zakázky, snažíme se prodávat na trzích v Rugii. Sám ale víš, jak je to daleko –
obzvlášť když Jeremi jezdí dál, kde nikdo neslyšel, co nás postihlo. Nevěřil
bys, jací jsou lidé žvanilové. Bývá pryč celé tři dny, když chceme něco
prodat.“
Karden tomu věřil víc, než by potřeboval.
Stiskl matčinu drobnou mozolnatou ruku. Řemeslem se živila celá rodina, jí
nevyjímaje. Vyráběla krásné šperky. Karden už jako dítě nechápal, jak dokáže vytvořit
i ty nejdrobnější detaily. Předpokládal, že teď však o šperky v pohraničí
nikdo nestojí. Lidé, kteří tam utekli z Moggastu, měli úplně jiné
starosti.
„Dobráctví tvého otce celé situaci taky zrovna
nepomáhá. Několika lidem odpustil placení, že mu dají peníze za práci později,
ale jsou to vždycky jen plané řeči. Já nikomu nic na dluh nenechávám a vtloukla
jsem to do hlavy i Jeremimu, ale Jaromir je beznadějný případ.“
Zpoza dveří se vyhrnul dusot a v další
chvíli se rozrazily dokořán, až se přes Kardena převalil chlad. Stál
v nich bratr, zorničky rozšířené natolik, že mu téměř pozřely duhovky.
„Včely –“ vyhrkl zadýchaně, „všechny jsou mrtvé.“
***
Podobora zamrzla v čase. Když Karden
kráčel na náves, míjel ty samé statky, domky i lidi – jediné, co přibylo, byly
praskliny ve zdech a vrásky. Občas do dopoledne zářily opravené střechy nebo něčí
tvář nedokázal zařadit, ale jinak vzduch chutnal jako déšť, půda a ztracené dny.
Ačkoliv kovovou rukavici a meč nechal doma,
stejně k sobě zvedal pohledy. Zdravil starousedlíky pokývnutím a krátce si
každého prohlédl. Před očima měl stále úly a zem okolo nich poprášenou
vyschlými včelími tělíčky. Znepokojení mu vrzalo v hlavě jako rozladěná
struna.
Na návsi položil vědra ke studni a rozhlédl
se. Vydal se k domu s šedivou střechou porostlou lišejníkem a
zaklepal.
Napůl
čekal, že mu otevře někdo jiný, ale pak jeho uši zachytily energické kroky,
klika se zhoupla a před ním stála žena s pronikavýma šedýma očima. Dokonce
i vlasy jí zesivěly, a tak se zdála skoro bezbarvá. Jediné, co na ní zářilo,
byly výšivky na šatech.
„Zdravím. Jdu od Jaromira.“
Žena ho sjela jedním krátkým pohledem a její
oči ve vybledlé tváři zasvítily. „Takže se nakonec rozhodl využít služeb lovce
démonů… No, není se čemu divit.“
Všechny zbraně si Karden doma nenechal. Už se
naučil, jak si udělat určitý respekt, a tak měl u pasu dýku, pioruny a pár ampulí.
Nemyslel si, že bude nějakou z nich zrovna tady potřebovat, ale někdy byly
zbraně užitečné i jinak.
Darja Kardena nepoznala, a tak ji při tom
nechal. Pokud o něm nevěděla ani největší klepna ve vesnici, nevěděl to zatím
nikdo.
„Přesně tak. Bylo mi řečeno, že nikdo nemá
lepší rozhled nad děním v Podoboře než vy, a tak jsem doufal, že bych se
mohl zeptat na pár věcí.“
Žena se potěšeně uchichtla. „To víte, že nemá.
Co byste potřeboval?“
„Má Jaromirova rodina nějaké nepřátele?
Někoho, kdo by jim mohl přát něco zlého?“
„Takových je!“ zasmála se Darja.
Karden se narovnal.
Žena si jeho zachmuřený výraz vyložila jako
zájem, a tak pokračovala: „Tak v prvé řadě jim pár lidí dluží. A nejen
tady v Podoboře. Víte, já zaslechla o těch uzlech na obilí, nemyslím si
ale, že by za tím stál zrovna někdo takový.“
Karden zvedl obočí. „Ne?“
„Ne. Ono totiž když se někomu přestane dařit,
první, co udělá, je, že půjde za dlužníky a bude chtít svoje peníze zpět. A to
pochopitelně nikdo z nich zrovna nepotřebuje.“ Darja si založila ruku
v bok. „Řeknu vám ale, že bych se vůbec nedivila, kdyby za tím stál
Borys.“
„Proč si to myslíte?“
„Protože musel utratit jednu ze svých klisen.
Nechal si ji okovat, ale jedno z kopyt se brzo nato zanítilo a dopadlo to
nejhůř, jak mohlo. Borys chtěl, aby mu koně zaplatili, ale oni mu vrátili jen jeho
peníze za kování. Byla to strašná ostuda.“
„Měl jsem za to, že Jaromir je dobrý kovář,
vyhlášený po celém okolí.“
Darje se rozšířily oči. Spiklenecky se ke
Kardenovi naklonila: „To je! Tu kobylu taky nezakoval on, ale jeho syn Jeremi.
Tenhle kluk má sice převzít řemeslo po otci, ale je naprosto neschopný.“
Kardena bodlo v hrudi. „Aha.“
Než stihl položit další otázku, Darja
zamyšleně nakrčila čelo: „Teď jsem si vzpomněla, že Jaromir má ještě jednoho
syna. Je to lovec démonů…“ Žena mu s přimhouřenýma očima pátrala
v obličeji.
Karden se pousmál. „Děkuji, moc jste mi
pomohla.“
Darjin upřený pohled ho svědil v zátylku,
přesto se neotočil. Nabral do obou věder vodu ze studny a vyrazil z návsi
zpátky domů. Míjel stavení a u jednoho z nich se vydal až do dvora, kde
narazil na staršího muže s pivním břichem, který právě vypřahoval koně
z povozu.
„Zdravím, jdu za Borysem. Potřeboval bych se
zeptat na pár věcí.“ Kaptorga na Kardenově krku se téměř neznatelně zachvěla.
Zvedl bradu a zpozorněl.
Muž s hrubým strništěm a prošedivělými
vlasy ani na chvíli neustal v práci, stihl si však u toho Kardena prohlédnout
od hlavy až k patě. „Jakých věcí?“
„Předpokládám, že jste slyšel, co se děje u
Jaromira?“ začal Karden zlehka. Využil chvíle, kdy se na něj muž nedíval, a
pohledem přelétl stodolu po svojí levé ruce. Ačkoliv všechny hospodářské budovy
vypadaly udržovaně, této se propadla polovina střechy. Země okolo byla udusaná
a vězel v ní obrovský pařez. Strom, kterému dřív patřil, musel být
majestátní.
„To dá rozum. Podobora není zas tak velká.“
„Snažím se zjistit, kdo může za uzly na jejich
obilí. Slyšel jsem, že s jeho rodinou nemáte nejlepší vztahy.“
Borysův pohled zledovatěl. „A divíš se,
chlapče? Mladej mi zaková kobylu a pak ani nepřizná, že to byla jeho vina. Že
si za to prej můžu sám, protože jsem se o ni pořádně nepostaral, když začala
churavět. Prej zakování není nic výjimečnýho, že se s tím musí vždycky
počítat. Zrovna mě bude mladej poučovat! Dobrýmu kováři se tohle nikdy nestane.
Chudák Jaromir, jeho řemeslo zanikne spolu s ním.“
„Ve vesnici jsem zaslechl, že byste za těmi
uzly mohl stát vy.“ Kardenův tón byl klidný a věcný.
„To řekl kdo?!“ Borys se narovnal. Už před
nějakou chvílí úplně zapomněl na odstrojování koně.
Karden nehnul ani brvou. Muž si povzdechl a
vrátil se k práci. „Uznávám, byl jsem rozpálený doběla. Ale že bych si
chtěl zahrávat s temnými silami? To bych se musel pomást na rozumu.“
„A vy tušíte, kdo by mohl být tak neopatrný,
aby provedl něco takového?“
Borys se zasmál. „Se slovy to umíš, chlapče.
Neopatrný? Spíš bych řekl zlomyslný. Jeden takový mě napadá.“
„Kdo?“
„Niko. Šušká se, že se tahá s Ewe.“
„S Jeremiho ženou?“
„Taktak. Jen bohové vědí, jestli je to děcko
vůbec jeho. Moc o tom nevím, jsou to takové hospodské řeči. Zkus se poptat
Verky, ta je spolu dokonce viděla.“
Karden z muže nespouštěl pohled. Borys
nevypadal jako někdo, kdo by se vyžíval v drbech, ale jakmile se naskytla
příležitost na někoho ukázat prstem a odlákat pozornost od sebe, zrovna dvakrát
neotálel.
Poděkoval a vyrazil domů. Přelil vědra do
prázdného sudu a vydal se zpátky na náves pro další vodu. Po cestě se zastavil
u Verky, ale zjistil, že není doma.
Když se začalo stmívat, seděl s matkou v
kuchyni, sledoval malého Areka, jak si hraje, a pátral v jeho obličeji po
bratrových rysech. Chlapec byl celá matka, ale Jeremiho v něm neviděl.
Kardenovi se pomalu přestávalo líbit, co
zjišťuje. Zvykl si, že při vyšetřování přichází na nepříliš lichotivé věci –
bylo ale něco úplně jiného, když se jednalo o jeho vlastní rodinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat