„Areku! Utíkej zpátky!“ Kardenem
lomcoval děs, čekal, kdy se stvůra odrazí a na chlapce se vrhne.
Hoch vyjekl a rozběhl se
pryč.
Bytost zaváhala a Karden toho využil. Se zaťatými zuby vyškubl z opasku váček s pioruny, chytil ho za spodní šev, vymrštil z něj celý obsah ven a stiskl víčka k sobě.
Chodba vybuchla
v oslnivě bílé záři. Před očima se mu červeně rozsvítilo. Mnohokrát
znásobená rána, která to doprovodila, udeřila do Kardenových ušních bubínků, až
zalapal po dechu.
Oslepená stvůra zavřeštěla
a vyskočila na nohy. Mladíkovi se do plic znovu nahrnul vzduch, byl volný.
Zbrocený potem se vydrápal na nohy a vrhl se do tunelu. V těle mu škubalo,
téměř neslyšel a v uších mu hlasitě pískalo. Obraz se před jeho očima
třásl a kolébal.
Areka potkal na úpatí
šachty. „Vyskoč mi na záda!“
Chlapec střelil pohledem
k chodbě. Duněly jí kroky, bytost se řítila k nim.
„Rychle!“
Arek se vrhl ke Kardenovi
a vydrápal se na něj. Mladík na nic nečekal, vrazil prsty do úchytů šachty a
šplhal nahoru. Ruce se mu třásly vysílením a prsty v rukavicích potily. Hoch
se k němu tiskl pevně jako klíště, přesto ho jeho tíha stahovala dozadu.
Celé tělo Kardenovi řvalo bolestí. Zaťal zuby a soustředil se jen na kladení
jedné ruky nad druhou.
V polovině šachty se
bez dechu odvážil shlédnout dolů. K zemi tam klesaly poslední zbytky
slunečního prachu.
Z šera zářily dvě
mléčně bílé oči. Stvůra je pozorovala, dlouhé zuby odhalené v úsměvu.
Kardena zamrazilo.
„Areku! Kardene!“
Nad hlavami jim
poskakovalo světlo luceren a osvětlovalo čtyři hlavy naklánějící se do šachty.
Karden napjal svaly a z posledních sil vyšplhal až nahoru. Cizí paže mu ze
zad sebrali Areka. Překulil se přes okraj studny a přistál v blátě na
zemi. Prudce vydechoval, veškerá síla z něj odtekla.
Okamžitě se k němu
vrhla matka s otcem. Karden uhnul před jejich starostlivýma rukama a
vrávoravě se postavil.
„N-nic mi není.“ Vadilo
mu, že ho takhle vidí.
„Tohle nám už nikdy
nedělej, rozumíš?“ domlouvala Ewe Arekovi a tiskla ho k sobě tak silně,
div mu nezlámala kosti. Tváře se jí mokře leskly, oči měla celé opuchlé a nos
červený. Nad nimi stál Jeremi.
„Chtěl jsem strejdovi
Kardenovi pomoct. Abych byl hrdina jako on.“
Bratr se na Kardena
zadíval. Čekal, že se na něj Jeremi oboří, ale on místo toho řekl: „Děkuju.“
Kardenovi z hrudníku
spadl kámen. Pokývl hlavou.
„Musíte do domu. Rychle.“
Vlastní hlas mu cloumal ušima. Stvůra je nepronásledovala, ale co kdyby si to
rozmyslela?
Ewe s Arekem se
rozběhli k přístavku, ale ostatní čekali na něj. „Je něco, čím můžu tu
studnu zakrýt?“ obrátil se na otce.
Jaromir s Jeremim
pospíchali do dílny a přitáhli několik širokých prken. Karden je znovu poslal
domů, ale nikdo ho neposlouchal. Brzy všichni nosili cihly a jiné těžké věci,
co jim přišly pod ruce, a vršili je na zabarikádovaný otvor šachty. Karden ho
ani na chvíli nespustil z očí.
„Co se tam stalo,
chlapče? Co se uvnitř schovává? Slyšeli jsme příšerný vřískot,“ zeptala se
matka.
„Málem jsme umřeli
strachy, když jsme zjistili, že Arek není u sebe v posteli,“ přidal se k
ní Jeremi.
„Beregině, ale taková,
s jakou jsem se ještě nesetkal.“ Tyto bytosti vznikaly z dívek,
jejichž smrt posloužila jako oběť. Patřily k vílám, ale na rozdíl od
takových mavek a slibek se nesnažily obalamutit nevinností a krásou. Většinou vás
bez vytáček zabily rovnou.
Stvůra si s ním
pohrávala jako kočka s myší. Byla nadpozemsky silná a mrštná, neměl proti
ní sebemenší šanci. „Našel jsem kosti. Skončil tam domovoj i kočky.“
Matka si přitiskla ruku
k ústům. „Štěstí, že jsme tu vodu přestali používat. Měli jsme to udělat
dřív.“
Karden zachytil bratrův
pohled, ale pocit zadostiučinění se po tom všem nedostavoval.
„Vážně jí tohle zabrání
dostat se ven?“ nadhodil.
„Ne. Ale pokud vyleze,
budeme o tom aspoň vědět. Pojďme domů, musíte se schovat.“ Karden málem zkřivil
tvář bolestí, na poslední chvíli se však ovládl.
Všichni pobledli.
„Jak říká Karden, na
mluvení bude čas potom,“ napomenul je Jaromir. „Nejdřív se dá dohromady. Je
zraněný.“
Jeremi se vydal za Ewe a Karden
vešel do světnice s matkou a otcem.
Jeho roztrhané oblečení
pokrývala kromě bláta i slizká tekutina. V rohu místnosti se opláchl a
převlékl. Když se posadil ke stolu a začal si čistit rány, nepřestával
z okna pozorovat zabarikádovanou studnu, na které nechal stát lucernu.
Matka to nevydržela a
odehnala jeho ruce. „Nech mě to udělat.“
Chtěl protestovat, ale
nakonec slova v sobě zadusil a svezl se do židle. Po celém těle se mu
začínaly zbarvovat podlitiny. Stopy po drápech našel i tam, kde je nečekal. Na
paži se táhly hluboké škrábance, které potřebovaly zašít. Hlava mu třeštila a
v uších stále hučelo a zvonilo.
Vrzly dveře a dovnitř
vkročil Jeremi. Přisedl si k nim.
„Jak splatil dluh Frydryk
z Plockova?“ zeptal se Karden.
Matce, která se
natahovala po čistém plátně, se téměř neznatelně zachvěla ruka. Nejspíš by si
toho ani nevšiml, ale on na to čekal. Zvedl bradu.
„Peníze neměl. Splatil to
amuletem,“ řekla a přesunula se ke Kardenově paži.
„Máte ten amulet ještě?“
narovnal se. Zaťal zuby, rány horce štípaly.
Matka se soustředila na
jeho zranění, Karden z ní však nespouštěl pohled. Odložila plátno a vydala
se k truhle na druhé straně místnosti.
Vrátil se zrakem k ostatním
a přistihl bratra, jak si ho prohlíží. Očima klouzal po jeho starých jizvách,
které během let sesbíral. U některých, obzvlášť těch na první pohled patrných,
si Karden pamatoval, kde je vzal, u mnoho z nich však už ne. Po letech
výcviku to pro něj ztratilo význam.
Jeremi se rychle
odvrátil.
Matka se znovu posadila a
položila na stůl amulet. Ve světle luceren se žlutě leskl.
„Zlato? Není to trochu
moc?“ zamračil se otec.
Matčiny líce zrůžověly.
Karden přívěsek uchopil a
kaptorga sebou cukla a divoce se rozechvěla.
„Tohle vám dal Frydryk na
oplátku?“ Upřeně se matce zadíval do očí.
Sklopila zrak. „Dalo by
se to tak říct.“
Ani se nepohnul. Stvůra
mluvila o spravedlnosti. Jen jeden mohl říkat pravdu. A matka to nebyla.
„Co tím myslíš?“ pobídl
ji Jeremi netrpělivě.
Rozklepala se jí brada.
„Pořád se vymlouval. Že zaplatí příští měsíc a pak zase ten příští. A tak pořád
dokola. Už jsem toho měla dost, věděla jsem, že nám na nos věší bulíky.
Rozhodla jsem se o tom přesvědčit sama. Počkala jsem, až nebude nikdo doma, a prohledala
to tam. Rozčílilo mě, když jsem tohle našla. Tvrdil, že nemá peníze, a přitom
doma ukrýval zlato.“
Rozhostilo se ticho.
„Může za to on? Může za
to ten amulet?“ Matčin hlas zakolísal.
„Ano. Ta stvůra
s ním musí být spjatá. Přivedla jsi ji sem, když jsi ho vzala.“
Zdálo se, že tohle byl
ten poslední chybějící kousek skládačky. Mohl ho získat snadno a hned na
začátku, kdyby matka rovnou řekla pravdu.
Těžké zlato ho mrazilo do
prstů. Prohlížel si jeho zvláštní tvar. „Není celý, že? Roztavila jsi ho a
zaplatila jím Borysovi za uhynulého koně. A Ewině matce jsi vyrobila přívěsek.
Proto Boguslawovi pomřelo stádo a Borysova syna málem zabil padající strom.“
Zvedl zrak. Matčina tvář připomínala bílou stěnu. „Dostal se amulet ještě
k někomu, nebo je to všechno?“
Otevřela ústa, ale nic
z nich nevyšlo. „Bohové,“ zajíkla se. „Ne, nic dalšího… jsem z něj…
už nevyráběla. Já, já… kdybych to věděla… kdybych počkala –“ Hlas se jí
zadrhával, až se nakonec přestala snažit. Skryla obličej do dlaní.
Otec si zabořil ruku do
vousů a ani se nepohnul.
„Co budeme dělat?“
panikařil Jeremi.
Karden se natáhl a
uchopil matčinu roztřesenou dlaň. „Neplač. Konečně aspoň víme, co za tím stojí.
Teď se hlavně musíme vzchopit a zastavit to dřív, než bude pozdě.“
Usilovně přikyvovala a
snažila se vyhnat slzy z očí, ale brada se jí znovu rozechvěla. Celá se třásla.
Podíval se na otce. „Ten
přívěsek musíme vrátit zpátky. Celý. Je potřeba shromáždit všechny jeho části.
A nejlepší bude, když Arek chvíli zůstane na Boguslawově statku. Tady to není
bezpečné.“
„Odejde ta… beregině?
Když přívěsek vrátíme, odejde tam, odkud přišla?“ zeptal se bratr.
„Tím si nejsem jistý.“
Karden si vzpomněl na nenávistná slova stvůry. Frydryk i jeho dcery zemřeli a
beregině chtěla, aby jeho rodina dopadla stejně. Byla silnější její vazba na
přívěsek, nebo potřeba se pomstít? Nahlas však nic z toho neřekl.
„Můžeme udělat ještě
něco?“ naléhal Jeremi.
„Ta beregině je
neskutečně silná. Zahrada, pole, sad, zvířata – z toho všeho celou dobu
čerpala. Je potřeba ji v tom zastavit. Musíme zajít do vesnice ke strize.“
Místnost se mu rozpila před očima, a tak zamrkal. V hlavě mu horce tepalo.
„Já to udělám. Co
potřebuješ?“ Bratr se postavil. Vychrtlý pes po jeho boku vyskočil na nohy a
tázavě se něj zadíval.
„Květy bolehlavu a prach
z usušených hadů. Po rulíku se podívám u lesa.“
Jeremi na něj hleděl,
jako by přemýšlel, jestli si z něj jen neutahuje.
Karden však byl zcela vážný. „Přiotrávíme ji.“
***
Do uší se mu zařízl štěkot psa.
Trhl sebou a vyskočil na
nohy. Střelil pohledem ke studni, srdce mu lomcovalo hrudí.
Otvor do šachty však
zůstával přikrytý.
Cítil, jak se mu do tváří
hrne krev – usnul. To se mu vůbec nepodobalo.
Z šedivého oparu se
nořila Ewe a po jejím boku kráčela její matka. Celesta si tiskla ruku
k hrudníku a s rozšířenýma očima se rozhlížela kolem.
Jeremi byl už venku taky
a psa okřikl.
„Musela jsem jí to říct,
nenechala se odbýt,“ omluvila se Ewe. Zastavila se před Kardenem a podala mu
drobný zlatý přívěsek. Kaptorga na jeho krku zešílela.
Borysovu část se jim
podařilo získat výměnou za peníze. Štěstí, že měl zlato ještě doma. Dokonce se
ani tolik nevyptával. Karden byl rád – nechtěl si ani představovat, co by
dělal, kdyby zjistil, proč jeho syn ve skutečnosti málem zemřel.
„Nikdy si nepřestanu
vyčítat, že jsem vaši návštěvu tak dlouho odkládala. Kdybych viděla, jak to
tady vypadá…“ Celesta se zadívala na svoji dceru a oběma rukama jí stiskla
paži. „Nechci, abys tu zůstávala.“ Vzhlédla k Jeremimu a Kardenovi. „Nikdo
byste tu neměl zůstávat. Všichni jste u nás vítaní, dokud se tohle nepřežene.“
Pohledem se zastavila na
zabarikádované studni a kružnici, která ji široce obepínala. Karden provedl
ochranná opatření hned, jak se Jeremi vrátil od strigy. Matka s otcem
mezitím nasbírali rulík a trny z divoké růže. Mladík to chtěl nejdřív
udělat sám, ale oba na tom trvali. Po tom, co se Karden v podzemí udeřil
do hlavy, se s ním houpal celý svět a v hlavě mu bušilo. Avšak čím
méně byli všichni doma, tím lépe – hlavně proto nechal hledání rostlin na nich.
Do kruhu vysypaného bylinami Karden nakreslil kříž se zaoblenými rameny propletenými do uzlu. Jejich levotočivý směr ubíral životní sílu – jednalo se o magické zavázání škodlivých sil. Otázka nicméně byla, jak dlouho si to nechá beregině líbit. Karden si ani nechtěl představovat, jak by to dopadlo, kdyby ze studny vylezla hned, než by ochrana stihla zapůsobit.
Byl rád, že se Celesta
nabídla. Nechtěl, aby se někomu něco stalo. Měli by odsud odejít všichni.
„Pojď, pomůžu ti zabalit
věci,“ pobídla Celesta svoji dceru. Společně zmizely v domě.
„Co teď?“ zadíval se
Jeremi na přívěsek v Kardenově ruce.
Zašimralo ho
v hrudi. Bratr byl jiný. Z jeho hlasu se vytratily ostny a doopravdy
ho zajímalo, co má Karden na srdci. Nemyslel si, že mu na tom vůbec záleží –
ale záleželo.
„Nejdřív přesvědčíme
rodiče, aby odešli s Celestou, a potom budu potřebovat s něčím
pomoct.“
***
Nehybně seděl v bezbarvé trávě kousek
od studny vně ochranného kruhu a tajil dech. Natahoval uši připravený při
sebemenším zašramocení vyskočit na nohy a tasit zbraň.
Pozemek jeho rodiny však
mlčel. Teď, když byli všichni pryč, do šera se nevylévalo světlo z domu a
nebylo slyšet ani vzdálené zvuky kroků a hovoru, drtily Kardena kostnaté prsty prázdnoty.
Kdyby svůj příjezd ještě
víc zdržel – a že to udělat chtěl –, mohl najít právě tohle. Jen mrtvé ticho,
které by už však nešlo zvrátit. Stačilo, aby přijel jen o něco později.
Na dvůr padala tma a
plíživě se po něm rozlézala mlha. Karden se zvedl a přešel k lucernám.
Byly to všechny, které doma našli. Zapálil je a rozmístil po nejbližším okolí.
Mlha však houstla a ze světla se stal jen matný svit.
Jeremi se zatím nevrátil.
Když všichni konečně odešli, bratr shromáždil do váčku všechny části zlatého
amuletu a vyrazil do Plockova. Musel ho tam u Frydrykova domu zakopat,
dostatečně hluboko, aby se k němu nikdo nedostal. Karden nepochyboval, že
kdyby ho nechali v domě, brzy by si ho odnesl nějaký zloděj.
Nevěděl, jak silné je
spojení amuletu s bereginí, jestli a kdy na jeho přenos zareaguje.
Nehodlal nic nechávat náhodě, proto hlídal studnu, dokud se Jeremi nevrátí.
Karden si ani nechtěl představovat, co by se stalo, kdyby stvůra utekla a
přepadla bratra právě ve chvíli, kdy by ukrýval amulet.
Jediná klisna, která jeho
rodině zůstala, včera uhynula, proto musel jít Jeremi pěšky, a tak byl pryč už
hodiny. Ze zvířat tu zbyl jen bratrův vychrtlý pes. Nechal ho doma, Kardenovi
k ruce. Teď mu ležel po boku. Mladík z toho zrovna nadšený nebyl, ale
bratr na tom trval. Zvíře jej hodinu celé naježené a nevrlé obcházelo, ale nakonec
ho to unavilo.
Mžilo. Drobné kapky
přistávaly Kardenovi na řasách a tvářích a chlad se vsakoval do prstů na nohou.
Studeno alespoň trochu otupovalo horké tepání v jeho hlavě. Řimbaba
přestávala účinkovat, ale mladík neplánoval vstát a zajít si pro bylinu do
domu. Nehodlal studnu nechat bez dozoru ani okamžik.
Rozhlédl se. Temnota mu
pohled opětovala. Tma se tlačila všude kolem ještě víc než před chvílí a
šťouchala do něj svými prsty. Vzduch byl neklidný, i když stál na místě,
připomínal cvakající zuby. Ale možná si to jen nalhával, možná za to mohly jeho
přeostřené smysly.
Zkusmo sevřel levou ruku
v pěst. Opět mu ji obepínala kovová rukavice se schovanými čepelemi a
mechanismem na střílení šipek. Cítil se díky ní jistěji.
Pokud se Jeremi vrátí a
nic se do té doby nestane, mohli by odejít. Zůstali by společně
s ostatními u Boguslawa a Karden by jen po nějaké době přišel
zkontrolovat, že je stvůra pryč, zpátky tam, kam patřila – do Frydrykova domu.
Noc rozechvělo hluboké
hrdelní zavrčení.
Karden strnul. Pes se
postavil a nespouštěl pohled ze studny. Srst na jeho zádech se divoce naježila.
Už byl na nohou taky.
Odjistil šipku na rukavici a tasil meč. Neslyšně se několika rychlými kroky
přesunul blíž k zabarikádovanému ústí studny. Srdce mu cloumalo žebry a od
jeho úst stoupaly obláčky páry.
Šachtou se šířily téměř
nepostřehnutelné zvuky. Kladení jedné ruky a nohy nad druhou.
Do provizorního poklopu
vrazil rachotící dech. Stvůra byla nahoře, krčila se na samém vrcholu studny.
Všechno znehybnělo,
Kardenova ruka visela ve večerní temnotě, nedýchal.
Škrtivé ticho roztrhla
rána. Škubl sebou. Stvůra prudce odhrnula prkno, až do vzduchu vyletěly cihly a
těžké nářadí. Nejdřív se objevily špičaté prsty. Hmátly do prázdna a potom se
beregině dlaněmi zapřela o okraj studny a vyhoupla se nahoru.
Ve tmě zasvítily dvě bílé
oči. Pes se rozštěkal.
Tmou se prohnala šipka.
Karden mířil stvůře přímo do zornice.
Beregině se přikrčila a
hrot se s tupým zvukem zabodl do země.
Vrhl se vpřed. Musel využít, že sedí nad studnou – pád do šachty by ji spolehlivě zabil. Sekl po ní. Stvůra uhnula, ale to on čekal. Špička meče jí zajela do ramene.
Zavřískla. Mrštila po něm
jednu z cihel, a zatímco se jí vyhýbal, skočila po něm.
Škobrtl do strany a
vykřikl. Horoucí bolest mu projela celou paží až do plic. Se zaťatými zuby na
beregini zaútočil, v ruce mu tepalo a očích ho štípal pot.
Víla uskakovala, až jí
řídké pramínky poskakovaly kolem hlavy, a sekala po Kardenovi drápy. Pes opodál
štěkal do ochraptění a jeho vysoký hlas lomcoval ušima. Mladík stvůru natlačil
až k němu. Zvíře se na ni vrhlo a zakouslo se do nohy.
Beregině zavřískla a
odmrštila psa o kus dál do uschlé trávy, až to zadunělo.
Karden se odkutálel pryč.
Bylo jedno, že měl meč, víla se čepeli pokaždé dokázala nadpozemsky rychle
vyhnout a měl co dělat, aby to nebyl on, kdo se jen brání a ustupuje.
Byla slabší, než když se
s ní setkal v noci, ale pořád dostatečně silná, aby pro něj pouhý
odlesk nepozornosti skončil rozdrásaným hrdlem.
Stvůra ho vytlačila
z kruhu vysypaného svazujícími bylinami. Vyschlo mu v ústech. Se
zaťatými zuby se ji snažil přinutit klopýtnout zpátky, ale příliš se k ní
přiblížil.
Zdušeně vyjekl. Zraněnou
paži mu olízly žhavé plameny. Bolest ho na okamžik dočista oslepila, až mu do
očí vhrkly slzy. V uších mu zvonilo.
Zapotácel se dozadu, ruka
se zbraní se mu chvěla.
Beregině v úsměvu odhalila
dlouhé zuby. Pomalu ho obcházela.
Karden z ní
nespouštěl pohled, jen periferním viděním si všiml, že se pes postavil a
s kulháním popošel o kus dál. Neštěkal, se sklopeným ocasem postával na
místě, váhal.
„Nemusíme spolu bojovat.
Vím, že tě to táhne zpátky do Frydrykova domu,“ zachraptěl Karden. „Přívěšek je
zpátky, celý, zakopaný na zahradě.“ Doufal, že je Jeremi odtamtud dávno pryč.
„A k čemu mi to je?“
zakrákala víla. „Všichni jsou mrtví. Nemám důvod tam už být.“ Beregině kruh, ve
kterém Kardena obcházela, ještě zmenšila. Ucouvl.
„Patříš do Frydrykova
rodu, nemám pravdu?“ Vzpomněl si, jak jednou zaslechl zmínku o tom, že kdysi byli
občas do základů svatyní, mostů, pevností a významných domů zazdíváni nedospělí
mladíci a dívky, aby tyto nové stavby chránili. Díra pod vyrvaným prahem byla
dostatečně velká, aby se tam stvůra vměstnala. Musela tam odpočívat několik
staletí. „Kdyby hrozilo nebezpečí, amulet by tě probudil.“
„K tomu by došlo
v opravdu výjimečném případě. Chránila jsem je celou dobu – skrze ten
amulet. Bez mojí oběti by nikdy nevznikl. Ne, že by na tom teď záleželo.“ Hlas
beregině vodnatě rachotil.
„Matka to neudělala
schválně. Frydryk naší rodině dlužil, jen si to chtěla vzít zpět.“
Stvůra se rozesmála. „Je
to prachsprostá zlodějka.“ V bílých očích se jí blýsklo.
„Ta kikimora se neměla
jak do jejich domu dostat. Celý jsem ho prohlédl. Je chráněný.“ To Kardenovi
vrtalo hlavou nejvíc.
„Proč si myslíš, že jsem
se obětovala? Náš rod je prokletý. Přitahuje nestvůry jako med mravence.
Ochranná opatření a značky nic neznamenají. Démoni by se nechali spálit zaživa,
jen aby ochutnali kapku naší krve, tak silné to nutkání je. Touží po ní, i kdyby
je měla zabít.“ Zlověstný hlas beregině se rozplýval v mlze. „Než jsem se
stihla probudit, byli všichni mrtví. Nezbylo mi nic jiného než je pomstít.
Začnu s tebou.“
Stvůra skočila. Karden spěšně
odzátkoval ampuli, kterou skrýval mezi prsty, a mrštil ji proti beregini.
Šerem otřásla rána.
Pogvist stvůru zachytil ve vzduchu a prudce odhodil dozadu. Poryv rozmetal i
kruh z bylin. Se zaduněním přistála v jeho zbytcích.
Karden jedním hladkým
pohybem nabyl kuši na rukavici a vystřelil. Beregině na něj znovu běžela,
zběsilost a vztek, střele se však vyhnout nestihla.
Zavřískla. Hrot se jí
zakousl do boku.
Škobrtla na místě. Karden
neztrácel čas. Noc znovu roztrhla rána a rozsvítila se bílým světlem piorunu.
Beregině přivřela oči a
zapotácela se, mladíkovu meči se však vyhnula. Klopýtala dozadu a uskakovala
před čepelí.
Už byla u studny.
Karden bez dechu škobrtal
před jejími drápy. Nesměl ustoupit ani kousek. Měl ji tam, kde potřeboval.
Světlo lucerny se po jeho
pravé straně zavlnilo. Střelil pohledem k nenadálému pohybu.
Z mlhy se vynořil
Jeremi.
Stvůře ten okamžik
stačil, aby po Kardenovi hmátla drápy. Prohnul se v zádech, srdce měl až
v krku a tvář ho pálila. Špičky pařátů mu škrtly o líci.
Najednou byla pryč.
Řítila se na Jeremiho. Bratr vytřeštil oči.
„Jeremi, ne!“
Karden byl příliš pomalý.
Za běhu vytáhl další piorun a hodil ho Jeremimu k nohám.
Bílé světlo vhrklo víle
do očí tak prudce, až se zapotácela. Bratr naslepo uskočil, stvůra ho však
popadla za kotník. Přistál zády v suché trávě, až mu cvakly zuby.
V Kardenově hlavě
palčivě tepalo a svět se mu kymácel před očima. Vzduchem se prohnala šipka a
zabořila se beregini do ramene. Škubla sebou a zavřískla. Bratr se od ní pozadu
sunul pryč, na čele a nad horním rtem se mu perlil pot, každý jeho pohyb byl
trhaný, prsty se mu třásly.
Víla se napřáhla a sekla
po něm. Její drápy se zaryly do Jeremiho hrudníku. Bratr vykřikl.
V Kardenovi by se
krve nedořezal.
Byla to jen chvíle, co si
k sobě s Jeremim začali nacházet cestu. Nemohl o něj hned záhy
přijít.
Už byl u ní. Vrhl se
proti stvůře a vlastním tělem ji srazil do trávy. Zvedl se na kolena a namířil
proti jejímu hrudníku špičku meče. Víla pod ním sebou divoce házela a syčela.
Zabořila drápy do jeho stehna, Karden cítil, jak se pařáty noří do masa.
Zalapal po dechu a zdušeně zaúpěl. Rozmlžilo se mu vidění, svět se s ním roztočil.
Zatmělo se mu před očima.
Zamrkal a se zaťatými
zuby klesl na meč. Hrot se víle vnořil do hrudi.
Karden se postavil a
odpotácel dál. Beregině sebou škubala a pozorovala jej přitom mléčnýma očima. Špičaté prsty zaryla do hlíny.
Zavrávoral. Nespouštěl
z ní zrak, ve spáncích mu tepalo a celé tělo ho pálilo. Od úst mu stoupaly
obláčky páry.
Po jeho boku se objevil
Jeremi. Ačkoliv bratr dýchal ztěžka, zachytil Kardena za loket a podepřel ho.
Jindy by se mladík ošil a vymanil – nerad ukazoval slabost. Teď se však ani
nepohnul.
Společně hleděli na
umírající beregini. Zatímco lapala po dechu, z koutku úst jí vytekl
pramínek černé krve. V jejích očích se slévaly slzy a hledaly po vředovité
kůži cestu dolů. Zsinalou tvář jí už nekrabatil vztek, zračilo se v ní smíření.
Znehybněla.
Chvění kaptorgy na
Kardenově krku ustalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat