Že je něco špatně, poznal Karden už z dálky.
Zatím ani pořádně nezahlédl dům, nad
rozložitými korunami listnanů vykukoval jen komín a kousek střechy. Ačkoliv
bylo brzy odpoledne, jeho kůň pomalu nakračoval v šerých chodbách mezi
jabloněmi stojícími v řadách za sebou. Listí se kroutilo a červené plody byly
celé poďobané a scvrklé, malé jako dětská pěst.
Nejhorší však bylo to ticho. Studilo a tahalo
Kardena za chloupky na zátylku. Zvedl zrak a prohlédl si prázdné koruny bez
jediného mihnutí ptačího peří. Po jeho pravé ruce se ve stínech krčily včelí
úly a Karden si málem úlevou oddechl. Byl rád, že vidí nějaké známky života –
ale i včely bzučely jinak a létaly těžce a mátožně jako opilé.
Sesedl z koně a vyšel zpod střechy
z listí. Spatřil menší pole, dávno holé a prázdné, a blíž k domu
záhony. Zastavil se na kraji jednoho z nich a sklonil se nad mrtvou úrodou. Do země tam někdo v řadě zastrkal vrbové větvičky.
Kardenův zrak se zastavil ještě na něčem.
Hlína byla rezavá od zaschlé krve.
Vzhlédl k domu – konečně se mu na něj
naskytl pořádný pohled. Napůl si myslel, že to tady nepozná.
Mýlil se. Věděl, kam jít, aby našel vchodové
dveře, otcovu dílnu, okno, které možná stále pořádně nedovíralo a mohl by jím
proklouznout dovnitř.
Známé a cizí zároveň.
Dům čněl z šedivé trávy a na zdech visely
seschlé úponky popínavých rostlin. Zatuchlý a těžký vzduch se Kardenovi
usazoval v nose a zažíral se hluboko pod kůži. Ačkoliv ještě před chvílí
projížděl kalužemi světla, které ho šimralo na tvářích, teď obloha potemněla a
výhrůžně se nad domem skláněla, jako by ho chtěla pozřít.
Kardenovou pokožkou prosakoval chlad. Kaptorga
zavěšená na jeho krku jemně vibrovala, snažila se ho varovat před
nepřirozeností místa. V hrudi mu tak bubnovalo, že to magický přívěšek
téměř přehlušilo.
Z komína nestoupal kouř a ani z dílny
ne. Jako by bušení do kovadliny spolkly všudypřítomné stíny. Zdi lemoval popel.
Možná tu už nikdo nebydlel. Možná všichni
odešli jinam. Možná –
Vchodové dveře se s vrznutím otevřely a
z domu vyšel mladý muž se psem v patách.
Minulost vydechla tak naléhavě a prudce, že to
Kardena přikovalo na místě. Sledoval mladíkovu ostře řezanou čelist a tmavé
vlasy, podobné, jako měl on sám.
Pes hrdelně zavrčel a na celé kolo se
rozštěkal. Mladík zvedl zrak a zastavil se.
Bez hnutí na sebe hleděli a ticho polykalo
vteřiny. Kardenovo tělo připomínalo napnutou strunu. Vzteklý štěkot psa se
zařezával do uší, ale nikdo ho nenapomenul.
„Jeremi?“ hlesl Karden, jako by to jméno
zkoušel na jazyku, jako by snad bratra nepoznal hned.
Nikdy by to nepřiznal, ale chvíli se mu představa,
že by tu nikoho nenašel, líbila.
„Kdo tam je, Jeremi?“ ozvalo se zevnitř domu.
Bratr se stále nepohnul. Prohlížel si Kardenův
kožený kabátec, zbraň houpající se u pasu a obzvlášť dlouze zkoumal kovovou
rukavici, která mu obepínala levou ruku až k loktu. Pak se zahleděl na
urostlého černého hřebce z knížecích stájí.
Ze dveří se za hlasitého povzdechu vyhrnula
žena. „Přestaň, ty blázne!“ okřikla psa. Se zvednutým obočím pohlédla na
Kardena.
Ruka jí vyletěla k ústům. „Kardene!
Chlapče!“ Rozběhla se.
Karden stačil udělat dva kroky a matka ho s třpytícíma
se očima sevřela v náruči. Hlasitě se nadechl. Ani si neuvědomil, že celou
dobu tajil dech. Drtila ho v objetí, ačkoliv byla menší a nikdy nepůsobila
křehčeji. Musel se hrbit, aby měli obličeje na podobné úrovni.
„Doufala jsem, že se tady jednou ukážeš. Nikdy
jsem nepřestala litovat, že jsem tě nezastavila. Že jsem tě nechala s tím
lovcem odejít.“ Matčin hlas ho hladil ve vlasech.
Proč měl z toho setkání vůbec strach?
Zalétl zrakem k Jeremimu. Jeho bratr se
mračil, a když se střetli pohledy, rychle se odvrátil. Mlaskl na psa a rozešel
se pryč, jako by si konečně vzpomněl, kam se původně vydal.
Matka Kardena odvedla do domu, kde u stolu
seděl otec. Zhouplo se mu srdce, znovu nejistý. To se ale už otec zvedal na
nohy, až se židle téměř překotila, a sevřel ho v objetí.
Kardenovi bylo dvanáct, když odešel
z domu. Tenkrát měl prostě vztek – všichni se mu a jeho snu živit se
lovením démonů smáli. Až později si uvědomil, že nejspíš rodiče zklamal.
Když ho teď však otec pouštěl, v jeho
očích zklamání nebylo.
„Máš hlad? Jak dlouho se tu zdržíš? Musíš nám
všechno povyprávět!“ Matka poletovala po místnosti a prostírala stůl.
„V první řadě mi musíte říct, co se tady
děje,“ zastavil ji Karden.
Tváře rodičů zvážněly. Vyměnili si ustaraný
pohled.
„Kdy to začalo?“ pobídl je.
Matka se skřípěním odsunula židli od stolu a
pomalu se posadila, a tak ji Karden následoval.
„V červenci,“ ztišila hlas a propletla si na
stole prsty. „Celá úroda vzala za své. Všechno zničehonic zchřadlo. Ani ta
jablka v sadu se nedají jíst. Jsou trpká, až se z nich křiví
obličej.“
„Co vám řekla striga?“
„Nic moc. Prošla celý pozemek, udělala na něm ochranná
znamení, obětovala kohouta a jeho krví pokropila zem, zastrkala do země
větvičky, se zaříkáváním obsypala dům popelem z kopřiv a tak dále… Ale
vydrželo to chvíli. Po týdnu se zase všechno začalo zhoršovat. Není to však jen
o úrodě…“
„Lidé ruší svoje zakázky,“ skočila do otcovy
řeči matka. „Mají strach, abychom tu nákazu nepřenesli k nim. Na kování
koní si raději najímají kováře z Rugie – tak špatné to je.“
„A vy netušíte, kdo by za tím mohl stát?“
„Dělá to někdo z vesnice. Možná dokonce
některý ze sousedů.“ Matka šeptala, jako by ji snad mohli zaslechnout.
„Tomu se mi nechce věřit,“ zavrtěl hlavou
otec. „Vždycky jsme se všemi měli ty nejlepší vztahy.“
„Viděls ty uzly na obilí stejně dobře jako já.“
„Někdo vám na obilí udělal uzly?“ zamračil se
Karden. Byl to ten nejjednodušší způsob, jak někomu zničit úrodu, člověk si
však přitom zahrával s temnými silami. Už pár takových sporů řešil, ale
ještě nikdy to nezašlo tak daleko.
„Ano. Našli jsme je tam, když všechno začalo
chřadnout.“
Karden se postavil. Světnice byla o mnoho
menší než před lety – kdyby zvedl ruce, dlaněmi by se dotkl stropu.
„Kam jdeš?“ narovnal se otec. Jeho vlasy
protkalo stříbro a vějíře vrásek okolo očí se prohloubily, ale stále to byl ten
samý statný muž.
„Jdu se poptat. Musím zjistit, o co tady jde.“
„Počkej chvíli přece,“ zachytila jej matka za
ruku. „Vždyť jsi teprve přišel. Nejdřív se najez. Mezitím nám můžeš povyprávět,
cos celé ty roky dělal.“
Váhal. Nakonec se opatrně posadil. Noha pod
stolem mu však poskakovala, byl jako na trní.
Snědl zelnou polévku a kousek okoralého
chleba. Několikrát se pokusil vstát – a najednou byl večer a do oken se tlačila
tma.
Jeho kaptorga nepřestávala pulzovat. Byl lovec
démonů, konečně tak o sobě po všech těch letech mohl mluvit, a řešením takových
záhad se živil. Nechtěl však, aby to byla jeho rodina, kdo ho za takovým účelem
potřebuje.
Zatímco matka vyprávěla, jak se jim poslední
roky dařilo, zadíval se na plnou misku zdobenou spirálami položenou u kamen. Patřila
domovojovi. Za celou dobu se mužíček, který dům chránil, neukázal.
Sklouzl očima k oknu a zahleděl se ven. Temnota
mu pohled opětovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat