Pojďte se mnou upravit Temnoty hlubin. | Uhlazování rukopisu

Po měsících úprav je hotovo – mám vychytané nelogičnosti, vyplněné díry, vyškrtané opakující se nebo nadbytečné informace, které neposunují děj. To znamená, že na řadu přichází stylistika, ale taky pročištění a uhlazení textu. A právě na to poslední se teď podíváme.

Když píšete knihu, hlavním cílem je prostě ze sebe všechno dostat na papír (nebo do textového editoru) v nějaké ucelené podobě. Během toho se však člověku do textu přimotají určité neduhy, které je fajn takhle na konci vychytat. Často se jedná jen o nadužívaná slova, která lze bez větších zásahů smazat. V zásadě na nich není nic špatného, ale nejenže jejich vyškrtáním rukopis zkrátíte (protože co si budeme, právě to jsem potřebovala), nýbrž ho taky uděláte pro čtenáře přístupnější – bude se mu lépe číst a snáz ho pohltí.

Pojďte se na ně tedy podívat a nahlédnout, jak jsem si s nimi v textu poradila já. V této fázi se mým největším přítelem stalo Ctrl+F :)

#1 Filtrovací slova (filter words)

Filtrovací slova jsou slovesa, která vysvětlují, jak postava vnímá svět kolem sebe. Vzdalují čtenáře od příběhu, staví mezi ně zeď – a ten pak má zkrátka pocit, že všechno sleduje přes filtr. Připadá mu, že místo toho, aby příběh prožíval, někdo jen vypráví text. Když tato slovesa odstraníte a nahradíte je barvitějším popisem, čtenář víc pocítí, co se děje.

Jsou mezi nimi například cítit, vidět, slyšet, všimnout si, zdát se, spatřit, uvědomit si, pomyslet si, myslet, věřit, vědět, rozhodnout se, připadat.

Mezi největší prohřešky patří používání právě slov jako cítit, vidět, slyšet, obzvlášť u smyslových vjemů. Jedná se o líný a taky velmi neefektivní způsob, jak něco vyjádřit. V takových případech by se měl autor snažit být vynalézavější. Do uší se mi zařízl křik je vždycky lepší než uslyšela jsem křik. Čtenáře to víc zburcuje, lépe se do okamžiku vcítí. Rozhodně to však neznamená, že byste zmíněná slova měli do jednoho z textu vymýtit – všechna v něm určitě mají svoje místo, jen záleží, jestli se zrovna nacházejí na tom pravém.

×	Pevně stiskla víčka k sobě a prudce dýchala, po skráních jí stékal pot. Připadalo jí, že to trvá celou věčnost, ale pak najednou ucítila, jak se temnota, nespokojená a hladová, stahuje a scvrkává.
✓	Pevně stiskla víčka a prudce dýchala, po skráních jí stékal pot. Trvalo to celou věčnost, ale pak se temnota, nespokojená a hladová, začala stahovat a scvrkávat.

Slovo připadat je tu zcela zbytečné a navíc vytváří zeď mezi příběhem a čtenářem, jak jsem vysvětlovala o kousek výš. Najednou lze taky vypustit (o tom se ještě pobavíme ve třetím bodě). Vůbec největší prohřešek je potom právě slovo cítit. Tady se dá bez problému vymazat a čtenář bude k příběhu zase o něco blíž.

 

#2 Nešvary u dialogů

Řeč tu bude hlavně o uvozovacích větách. Ty dobře napsané pomáhají čtenáři sledovat, kdo mluví, aniž by zbytečně odpoutávaly pozornost od dialogu. Často se totiž stává, že jich autor používá zbytečně moc. V této fázi jsem se tedy soustředila právě na ně a vždycky pečlivě zvažovala, jestli jsou opravdu nezbytné. Pokud se například na scéně nacházejí pouze dvě postavy, může být očividné, kdo mluví, a tak stačí, když autor připomene, kdo promlouvá, jen sem tam. Někdy tím, že použijete uvozovací větu, taky zbytečně říkáte jednu informaci dvakrát. Často se to stává u sloves jako zamračit se, přikázat, vykřiknout, namítnout, odseknout atd. Specifickým případem je pak zavtipkovat nebo dobírat si (někoho) – pokud postava řekne nějakou vtipnou hlášku nebo někoho setře, většinou to nejlépe vyzní bez uvozovací věty.

Já v tomto ohledu nejsem nijak radikální, věřím, že někdo jiný by škrtal mnohem víc. V každém případě ale není možné dialog oholit jen na řádku přímé řeči – čtenář potřebuje vědět, kde spolu postavy rozmlouvají, jak se tváří, co si například ve skrytu myslí. V opačném případě by hrozil syndrom bílé místnosti.

×	„Jsem na lidi milá, jen mám ráda svůj klid,“ odpověděla Jaelovi. Pobaveně se po ní podíval. „Občas mi připomínáš Lidii,“ prohodil. Noa nechápavě zvedla obočí. „Kdo je to?“ „Takový mrzutý přízrak u nás kousek od Bystřiny. Taky je taková… svá.“ „Svá? Co tím chceš říct?“ zamračila se.
✓	„Jsem na lidi milá, jen mám ráda svůj klid,“ pověděla Jaelovi. Pobaveně se po ní podíval. „Občas mi připomínáš Lidii.“ Noa zvedla obočí. „Kdo je to?“ „Takový mrzutý přízrak u nás kousek od Bystřiny. Taky je taková… svá.“ „Svá? Co tím chceš říct?“

 

Jak jsem říkala, prohodil je tu úplně zbytečně, obzvlášť když Jaelově promluvě předchází popisná věta. Použití nechápavě zase zdvojuje informaci – už ze samotné otázky jde poznat, že Noa neví. Doprovodnou větu by šlo vyškrtnout úplně, ale líbí se mi, jak teď bez nechápavě její dotaz vyznívá. Nikdo nemá rád, když ho někdo s někým srovnává, a zvednutí obočí to hezky dokládá i v tomto případě. Zamračila se je pak jen další dokonalou ukázkou dvakrát podané informace – čtenář si při Noyině replice sám představí, že se mračí, obzvlášť když je tam důraz na slovo svá.

 

Zastavme se ale ještě u popisů během dialogů. Ty by vždycky měly dojem z rozhovoru umocnit, čtenář by si jej díky nim měl vizuálně představit, nicméně je velmi snadné jimi dialog zabít.

Představte si film – na obrazovce jdou vidět všechny pohyby a gesta. Kdybychom stejně psali text, čtenář by byl zahlcený zbytečným balastem a odtrhlo by ho to od toho, co je podstatné – samotné přímé řeči. A ta je přitom to, co posouvá děj. V popisech chceme ukázat věci, které se v dialogu nenachází. Není však potřeba zmiňovat každou otočku – není podstatná. Čtenář si dokáže scénu představit sám.

×	„Tady jsi,“ ozvalo se překotně nad Noou po nějaké době. Vzhlédla a spatřila Saru. Dívka se snažila popadnout dech, tváře zbarvené červení. „Chce nás vidět Wlasta.“
✓	„Tady jsi,“ ozvalo se po nějaké době nad Noou. Sařin hrudník se prudce zvedal. „Chce nás vidět Wlasta.“

 

Aneb ukázka, jak člověka přehltit zbytečným balastem. Čtenář není hloupý, že Sara spěchala, pozná ze Sařina prudce se zvedajícího hrudníku. Představí si to sám, navíc ho tyto informace zdržují od toho podstatného – že obě dívky chce vidět Wlasta. Moje specialita jsou variace na vzhlédla a spatřila – opravdu čtenář potřebuje znát každý pohyb hlavou, který Noa udělala?

 

#3 Vycpávková slova

Když jsem se zaměřila na slova, která jsou pouze nicneříkající výplň, nestačila jsem se divit, kolik jsem toho v rukopisu našla. Tyto výrazy jsou obvykle navíc, čtenáře jen brzdí a často je přitom lze vymazat, aniž by věta vůbec změnila význam. Patří mezi ně například začít, velmi/moc, opravdu/skutečně, nakonec, pak/potom, najednou/vtom/zničehonic/rázem/náhle, očividný, právě, vlastně, jen nebo třeba ukazovací zájmena.

 

×	„Lidie?“ promluvil nakonec. Obyčejně to byla ona, kdo se jako první snažil dát svoji přítomnost najevo, kdo se zjevil těsně před ním a bavil se tím, jak sebou leknutím trhl. Mezi stromy se mihl bílý šat a prostor začal pohlcovat třpytivý chlad. Přízrak se přibližoval neslyšným krokem, až se nakonec zastavil jen na pár kroků od něj.
✓	„Lidie?“ Mezi kmeny se mihla bílá látka a prostor pohltil třpytivý chlad. Přízrak se k němu neslyšně přiblížil.

 

Proč jsem byla při škrtání tak radikální? Uvozovací věta je tu zcela zbytečná, neříká nic navíc a bez ní replika působí víc atmosféricky. Následující věta mi utekla při revizích – jedná se o nepotřebnou informaci, protože Lidie přesně to, co Jael popisuje, udělala při jejich posledním setkání. A teď se konečně dostáváme k vycpávkovým slovům – začal, nakonec, jen – pokud všechna vypustím, věty nezmění význam, nač je tam tedy mít? Nemluvě o tom, že ta poslední je pěkně krkolomná a opět popisuju věci zbytečně složitě. Když už využívám slovo přiblížit, k čemu je potřeba specifikovat těch pár kroků od něj? Obzvlášť když se hned vzápětí přízrak zase rozejde a bude během jejich rozhovoru bloumat mezi stromy.

 

#4 Opakování slov

Když zabřednete do úprav stylistiky textu, časem si jich všimnete – svých oblíbených slov nebo slovních spojení, která používáte tak často, až to hezké není. Každý má ta svoje. Může mezi nimi být například byl, pohled, oči, zrak, chvíle, ale už jsem taky dostala vynadáno za listnan a skousla si ret :D Když je zkusíte vyhledat, třeba taky narazíte na víc míst, kde jste je nasázeli hned za sebou, aniž byste si to uvědomili.

 

×

„To musíš vidět. A věř mi, že když říkám, že musíš, tak musíš. Spatřit něco takového na vlastní oči se ti už jen tak nepodaří. Nikdy,“ skočila mu do řeči Wiola, oči doširoka rozevřené, a ruce jí přitom divoce létaly kolem těla, jak už měla zvykem. Ohlédl se po Maedalyn, která mu pohled netečně oplácela. Mohla se tvářit lhostejně, jak chtěla, ale on věděl, že ji to mrzí – už dlouho netrávili čas spolu.

✓

„To musíš vidět. A věř mi, když říkám, že musíš, tak musíš. Spatřit něco takového na vlastní oči se ti jen tak nepodaří. Nikdy,“ skočila mu do řeči Wiola a ruce jí přitom divoce létaly kolem těla, jak měla zvykem. Ohlédl se po Maedalyn, která mu pohled netečně oplácela. Mohla se tvářit lhostejně, jak chtěla, ale on věděl, že ji to mrzí – už dlouho netrávili čas spolu.

 

Vítám vás u svého největšího prohřešku. Když jsem už zadala do vyhledávání, našlo mi ho to ve čtyřsetstránkovém rukopisu víc než 500krát, což mě popravdě dost vyděsilo. Většinou šlo vypustit, aniž by se zásadně změnil význam sdělení – nejspíš by mohlo patřit i do předchozí kategorie vycpávkových slov. Na oči si zase dávám pozor už během psaní, ale tady mi utekly – vyřešila jsem to tím, že jsem je ve druhém případě prostě vyškrtla. Čtenář si ze zbytku textu dokáže Wiolin výraz představit sám.

 

To je všechno! Na závěr chci ještě dodat, že všechny ukázky jsou poměrně extrémní případy – vybrala jsem je proto, abych na nich problematiku ukázala, a určitě to neznamená, že jsem celý rukopis seškrtala o polovinu. Nikdy nejde každou poučku brát doslova a pamatujte, že úpravy jsou jen a jen na vás.