Vydání Z kouře a kamene mi připadalo jako strašná chyba. | Rozhovor s Alžbětou Bílkovou

Rozhovor z 26. března 2019

Jako menší chtěla být herečka nebo zpěvačka, ale potom začala víc číst a zjistila, že se knihy nepíší samy. Alžběta Bílková si doteď pamatuje, jak na prvním stupni základní školy sesmolila asi dvacet stránek o třech elfkách, které měly magické schopnosti a bojovaly se zlem. O nějakou dobu později se umístila v literární soutěži O Dračí řád a byla zařazena do vydaného sborníku. Dnes je čtyřiadvacetiletá spisovatelka známá díky svému vítězství v prvním ročníku Hvězdy inkoustu. Loni v dubnu jí tak vyšel všeobecně známý urban fantasy román Z kouře a kamene. Nyní má rozpracováno několik projektů včetně pokračování svojí prvotiny a upřímně doufá, že ji tohle "hraní na boha", jak psaní říká, nikdy nepustí.

Člověk, který se rozhodne zapojit do Hvězdy inkoustu, má na psaní něco přes půl roku. To není příliš dlouhá doba. Jak u tebe probíhala tvorba Z kouře a kamene?

Strašně hekticky. Třeťák byl pro mě na vysoké nejnáročnější, protože jsem doháněla skoro půlku kreditů, které jsem měla mít k dokončení bakaláře, takže jsem většinu týdne strávila ve škole od osmi nebo devíti do pěti odpoledne. Většinou jsem psala po večerech nebo při přednáškách. Ještě předtím, než jsem náhodou narazila na Hvězdu inkoustu, jsem měla v hlavě scénu, kterou jsem pak zpracovala v prologu. Tedy to, že mocná bytost, která prakticky představuje město, umírá a nikdo jí nechce a nemůže pomoct. A tak jsem si řekla, že to zkusím rozepsat do románu, který bych do soutěže poslala. Měla jsem před sebou ještě asi měsíc do deadlinu a začalo mi zkouškové, takže co dělat jiného než se pustit do psaní románu, že jo (smích).

Jak moc sis věřila, když jsi rukopis odevzdávala?

Vůbec. Rukopis jsem dopisovala v noci před dnem odevzdání, kdy jsem jela celonoční psaní až někdy do půl šestý, kdy jsem normálně vstávala do práce. Po práci jsem skočila román vytisknout, sjela s ním na poštu, odeslala ho doporučeně a doufala, že dojde ještě toho dne. Věděla jsem, že má daleko do dokonalosti, ale zase jsem si řekla, že to aspoň zkusím a uvidím, jak to dopadne. Že aspoň budu mít nějakou zpětnou vazbu, jestli to moje psaní za něco stojí.

Jak ses tedy cítila, když jsi zjistila, že jsi vyhrála?

Dost nevěřícně. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem se dostala mezi tři finalisty a při vyhlášení jsem měla dojem, že špatně slyším. V té době jsem to dokonce ani neprozradila rodině, protože jsem si říkala, že počkám, až budu vědět, jak na tom jsem, abych jim nedávala zbytečné naděje. Pamatuju si, že jsem pak ještě asi hodinu vytřeštěně koukala, pořád to opakovala kamarádce, která tam se mnou byla, a nechápala, co se vlastně stalo.

Lišil se rukopis obsahem od vydané knížky?

Ano, hodně. To, co jsem posílala, byl strašně hrubý draft, ve kterém byl načrtnut svět a postavy, kdy každá z nich měla svoje místo a ukotvenou backstory. Ale třeba taková Mara tam byla jen zmíněná. Původní rukopis měl taky daleko otevřenější konec. Pro Carys jsem plánovala tři zkoušky, přičemž původně měla mít za sebou jen první. Měla jsem určitý plán domluvený se svou redaktorkou, jenže ta pak odstoupila a dostala jsem jinou, která mi navrhla, ať to zkrátím a trochu uzavřu, aby to víc působilo jako standalone.

Jeden ze základních stavebních prvků tvého příběhu tvoří trh s emocemi. Jak tě něco takového napadlo?

Ráda čtu self-help a self-development knihy, ve kterých se často mluví o tzv. quick fix. Tedy o tom, že lidé častokrát hledají rychlá řešení pro svoje problémy, v podstatě náplasti na otevřené rány místo toho, aby svým problémům nějak čelili a dokázali se s nimi pořádně vypořádat. Dnešní doba nás nutí být úspěšnými a neustále aktivními, všechno sdílet a mít #perfectlife. Což vede k mylné představě, že stačí lusknout prsty a všechny vaše problémy rázem zmizí. Z toho taky vznikl nápad na trh s emocemi, kdy stačí vypít lahvičku a dostanete vaši náplast na jakoukoliv negativní emoci, kterou máte.

Je něco, co u tebe vydání knihy změnilo?

Víc pohlížím na psaní jako na součást mého života. Je to jeden z mých základních životních kamenů, kterých se nechci vzdát. Po vydání jsem se dostala do podivného stavu, kdy jsem si na jednu stranu strašně užívala to, že mám knihu konečně venku, a na druhou jsem si říkala, že se někde stala strašná chyba a já to vůbec neměla mít vydaný. Takže jsem kvůli tomu skoro půl roku nic nenapsala, ačkoliv jsem většinou slyšela pozitivní recenze a chválu. Byl to vážně zvláštní pocit. Teď už jsem konečně zas o kousek dál, na "místě", kdy vím, že se chci psaní věnovat i nadále. Že mám pořád spoustu příběhů, které chci sobě, potažmo lidem vyprávět.

A jak na tvůj úspěch nahlíželo okolí?

Moje rodina byla nadšená. Většinu dospívání jsem strávila někde zalezlá s knihou nebo notebookem, kdy jsem datlila jeden příběh za druhým místo toho, abych se s nimi pořádně bavila nebo seděla v rodinném kruhu. Myslím, že to pro ně byla i trochu úleva, že ta moje asociálnost byla konečně k něčemu (smích). Jsem ráda, že se i jejich přístup trochu změnil. Ačkoliv mi dřív říkali, že už bych měla zkusit něco vydat, teď se mě ptají, jak jsem daleko a kdy budou moct číst další knihu. A hlavně – když řeknu, že potřebuju psát, nechají mě na pokoji (smích). A pak je tu třeba moje máma, která si už u mě "objednala", že pro ni v budoucnu napíšu detektivku. Moji kamarádi si knihu koupili prakticky okamžitě po vydání a pořád se mě ptají, kdy bude další díl nebo co zrovna píšu. Někteří si z toho dělají legraci, ale v podstatě jsou na mě hrdí.

Jaké to pro tebe je, když se v recenzi setkáš s kritikou?

Docela podnětné. Samozřejmě, že to vždycky trochu zabolí, protože do svého psaní dáváte velkou část ze sebe samotných, věnujete tomu hodně času a pak někdo přijde, přečte knihu za týden, za půl hodiny vám napíše recenzi a vy se dozvíte, že jste něco nedotáhli, vaše postavy nebyly propracované nebo že to bylo všechno hrozně urychlené.

Upřímně, já sama jsem si v tomhle největším kritikem, takže mě prakticky nic z toho negativního, co o knize čtu, zas tolik nepřekvapí. Vidím to spíš jako možnost se zlepšit a dát si na ty věci pozor při příštím psaní. Pokud je kritika konstruktivní, vidím ji naopak hodně kladně. Lidé, a obzvláště spisovatelé, si v takových případech musí přestat brát věci příliš osobně a mít odstup. Když člověk umí přijmout kritiku, může se tím jedině zlepšit v tom, co dělá.

Jsi v kontaktu s jinými spisovateli?

Jasně. Od workshopu tvůrčího psaní, který jsem absolvovala v patnácti, se znám se Zuzkou Hartmanovou. S tou si píšu skoro každý týden, kdy řešíme postavy, dějovou linku a smějeme se navzájem, jak jsme na ty postavy kruté (smích). Když se vidíme, klidně strávíme celé odpoledne jen tím, že probíráme knihy a naše psaní. Je to super inspirativní, člověk se dostane trochu ze své ulity a zároveň ho to trochu nakopne k tomu, aby zase zasedl ke stroji a dal se do datlování. Taky máme konverzaci na Facebooku našeho »Autorskýho bloku«, kde občas řešíme, jak a co píšeme a věci ohledně propagace a tak.

Druhý díl svojí prvotiny jsi nazvala Z prachu a světel. Jak daleko v jeho psaní jsi?

Uf, zatím na začátku. Ačkoliv mám román rozplánovaný od loňského léta, pořád jsem to psaní odkládala. Ale od začátku roku, tedy po tom, co jsem konečně dodělala bakaláře, jsem si příběh rozvrhla, takže se do něj chci plně ponořit a dopsat ho do poloviny roku. Ale už teď vím, jak mi skončí a co zlepšit oproti jedničce, takže to mě trochu uklidňuje.

Ty toho máš rozepsaného mnohem víc, pokud se nemýlím.

Mám ráda výzvy a nejsem k sobě v tomhle šetrná. Takže po státnicích jsem měla v záloze tři příběhy, kterým jsem se chtěla věnovat. Je to tedy Z prachu a světel a dva romány s pracovními názvy Kostimraza a Velamort.

U Velamortu mám hrubý draft hotový do poloviny – loni jsem ho totiž psala při NaNoWriMo, takže je daleko snazší ho přepracovávat. U něj mám zatím hotový jen prolog a první kapitolu, protože mám v plánu si sednout, udělat trochu rešerši a pořádně příběh rozepsat po kapitolách, abych měla víc jasno o tom, kam se bude ubírat. Velamort bych ráda jako samostatný fantasy steampunk román, ale myslím, že z něj nakonec bude dilogie.

A pak je tu Kostimraza – to je starší projekt, dokonce starší než Z kouře a kamene. Je to taková temná, pohádková fantasy z prostředí inspirovaného slovanskou mytologií. Kostimraza bude určitě samostatný román a v tuhle chvíli se mi píše nejlíp, proto ho chci teď mít jako prioritu. U Kostimraza jsem teď asi v první čtvrtině a ráda bych ho dokončila do půlky dubna.

Nedělá ti problém tvořit víc věcí zaráz?

Trochu jsem se bála, že se mi budou tři projekty najednou špatně psát, ale díky tomu, že každý je v trochu jiném žánru a nemám v nich příliš podobné postavy, se mi na nich pracuje docela dobře. Jak jsem už zmiňovala, nejvíc teď pracuju na Kostimrazovi, abych ho měla nejdřív dopsaný, ale když nemám zrovna chuť ho psát, vracím se ke ZPaS nebo Velamortu.

Pro text druhého dílu Z kouře a kamene ses rozhodla najít betačtenáře. Myslíš si, že je betareading důležitý?

Jak už jsem říkala, po vydání knihy jsem vážně měla zvláštní období "pochyb", kdy jsem si nebyla jistá, jestli si to vůbec zasloužím a jestli si vydání zasloužil i ten příběh. Když člověk léta píše do šuplíku a najednou zjistí, že by se to vlastně lidem i mohlo líbit a že ten příběh stojí za vydání, je to vážně zvláštní pocit, ale bohužel ne vždycky pozitivní. A pak jsem půl rok nic nenapsala, protože jsem řešila školu a práci a prostě jsem se nejspíš smiřovala i s tím, že teď už ze mě je spisovatel. A protože jsem si říkala, že bych vážně byla ráda za nějakou zpětnou vazbu, rozhodla jsem se zkusit si sehnat betačtenáře. Už jen proto, že vám sem tam někdo řekne, že to, co píšete, není zas tak špatné. Něco jiného je, když to píšete hlavně pro sebe, a něco jiného, když vám to čte někdo jiný. Pomůže vám to vychytat chyby a zároveň vám to dodá chuť psát dál. Ráda bych řekla, že se člověk zbaví pochybností o tom, co a jak píše, ale byla by to lež. Když už jste vydaní, doufáte, že příští věc, kterou napíšete, bude o něco lepší než ta předchozí. Ale abych se vrátila k původní myšlence – ano, betareading je důležitý.

Co bys poradila pisálkům, kteří přemýšlí, že by se zapojili do nějakého z dalších ročníků Hvězdy inkoustu?

Určitě se toho nebát a nebýt hned zklamaný z případného odmítnutí. Psaní je řemeslo jako každé jiné. Můžete mít sice talent, ale to pořád tvoří asi deset procent celého úspěchu. Nejdůležitější na tom je pořád psát, číst, vzdělávat se a hlavně nepřestat. Někteří lidé začínají psát ve dvaceti, jiní vydají první knihu ve čtyřiceti. Takže určitě nepolevit. Vím, že zrovna u psaní je to dvakrát tak obtížné, protože nad tím člověk tráví spoustu času někde v temném koutku svého pokoje a píše to prvotně sám pro sebe, aniž by měl nějakou zpětnou vazbu. V tomhle je nutný se trochu naučit sebedisciplíně, ale věřte, že pak ty výsledky za to fakt stojí.

A kde se, co se týče psaní, vidíš za pár let ty?

Kromě těch výše zmíněných rukopisů, které bych chtěla letos, potažmo příští rok vydat, bych moc ráda zkusila i jiné žánry. Ráda bych napsala horor, romantiku, historický román a detektivku. V tuhle chvíli zatím nějaké velké plány nemám, každopádně bych chtěla napevno zůstat mezi vydávanými mladými autory a ukázat, že i čeští autoři se vyrovnají těm zahraničním.

Četbu knih považuješ při psaní za důležitou. Co tedy nejraději čteš?

To se různí podle nálad. Pořád mám nejraději fantastiku, ale někdy sáhnu po contemporary, romantice nebo klasické literatuře. Miluju Neila Gaimana, na toho si v podstatě nenechám sáhnout už jen proto, že mě jeho knihy nejen baví číst, ale taky proto, že miluju jeho povídání o psaní. Asi před třemi roky jsem konečně objevila kouzlo Terryho Pratchetta a doteď lituju toho, že jsem mu nedala šanci dřív. Pak mám hodně ráda Patricka Nesse, Leigh Bardugo, Donu Tarttovou, Stephena Kinga nebo G. R. R. Martina, ačkoliv ten u mě má velký vroubek, protože není schopen dopsat svoji sérii (smích). Skvělý je taky Patrick Rothfuss. Z klasiků rozhodně Jane Austenová a sestry Brönteovy. Z českých pak Míla Linc, Martin Bečan, Pavel Renčín, Pavel Bareš a samozřejmě Anička Musilová nebo Theo Addair.

Teď v lednu jsi získala bakalářský titul. Plánuješ ve studiu pokračovat?

Ano, studovala jsem bakalářský program oboru Dějiny evropské kultury, což je v podstatě studium literatury, umění a historie. Mám teď vybrány ještě jiné dva obory na filosofické fakultě, kam bych to ráda zkusila na magistra, ale pokud by se nezadařilo, nejspíš budu pokračovat na domácí fakultě.

Stíháš ve volném čase ještě něco dalšího?

Koukám na filmy a seriály, poslouchám hudbu a podcasty, snažím se cvičit, experimentuju s pečením. V poslední době jsem objevila skvělou záležitost zvanou Critical Role, což je v podstatě několikahodinová hra Dračího doupěte, kterou hrají známí dabéři z počítačových her. Člověk by řekl, že ho nebude bavit koukat se několik hodin na pár lidí, jak hrají RPGčko a v podstatě jen mluví a smějí se, ale hrozně mě to chytlo. Upřímně, jednou bych chtěla umět z fleku vyprávět jako Pán Doupěte Matthew Mercer. Jinak bych se ráda učila další jazyky, teď jsem se rozhodla, že si opráším svoji francouzštinu a zkusím se naučit základy irštiny. Uvidíme, jak to dopadne (smích).