První vydaná kniha pisálka uklidní. | Rozhovor s Klárou Kubíčkovou

Rozhovor z 28. března 2020

O vydání knihy se Klára Kubíčková snažila už nějakou dobu. Sen se jí splnil loni, kdy jí na pultech knihkupectví přistál middle grade román Kde zní zpěv krkavců. Nijak se netají tím, že knížku nabídla do všech patnácti nakladatelství naráz. Podle ní současná situace na českém knižním trhu autorům v tomto ohledu žádnou zdrženlivost neumožňuje. Dvaatřicetiletá spisovatelka z Tábora pracuje v projektové kanceláři na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde zároveň dokončuje doktorské studium. Letos v červnu jí vyjde další kniha, historické fantasy Stíny Vichrovského kláštera, které napsala společně se svojí sestrou.

Nikdy ses netajila, že je tvým snem stát se spisovatelkou. Jak to cítíš teď, po vydání knihy?

Úplně stejně. První vydaná kniha je dobrá v tom, že člověka svým způsobem "uklidní". Pořád jsem měla pocit, že když knihu nevydám co nejdřív, už se mi ten sen nikdy nesplní. Říkala jsem si, že s narůstajícím věkem budu mít víc povinností a méně času přeorientovat se na dráhu spisovatele. Teď jsem si u tohoto cíle udělala pomyslnou fajfku, takže další knihy můžu psát ve větší pohodě, protože mě už nic netlačí. Psaní si tak teď užívám víc.

Proč ses rozhodla napsat zrovna knihu pro děti?

To bylo čistě pragmatické rozhodnutí. Chtěla jsem co nejdřív napsat knihu, kterou bych mohla nabízet nakladatelům. Uvažovala jsem tak, že o knihy pro děti bude zájem vždycky, navíc nemusí být nijak rozsáhlé, takže to zvládnu rychleji.

Jak vlastně probíhalo nabízení rukopisu?

Vypsala jsem si všechna vhodná nakladatelství a poslala jim rukopis e-mailem. První nabídky požadovaly i jistou spoluúčast na nákladech vydání. Nakonec to ale vyšlo i bez toho.

Pisálkům je často raděno, dokonce i samotnými redaktory, že nemáš nabízet knihu víc nakladatelstvím naráz. Co si o tom myslíš?

Myslím si, že tímto způsobem by člověk zešedivěl, než by se dočkal. Spousta nakladatelství se vůbec neozve, některá po několika týdnech napíšou, že mají plný ediční plán, některá upozorní, že se s odpovědí ozvou třeba až za několik měsíců, protože jsou zavaleni množstvím nabídnutých rukopisů. Chápu, že pro nakladatelství je neefektivní prodírat se rukopisem, který už může být vázán u konkurence, na druhou stranu současná situace autorům v tomhle ohledu žádnou zdrženlivost neumožňuje.

Pochopila jsem, že by ti nevadilo se na vydání první knížky finančně spolupodílet, jak ti nabídla nakladatelství, která se ozvala jako první. Co si o tom myslíš zpětně, když ti kniha nakonec vyšla u renomovaného vydavatele?

Myslím si, že na straně spisovatele v první řadě nikdy nejde o peníze. Cílem je krásný výsledný produkt. Důležité ale je získat záštitu dobrého nakladatelství a podporu ve formě editorské práce. To, že si někdo znalý oboru váš rukopis přečte a poradí vám co kde opravit, má nevyčíslitelnou hodnotu. A pokud je pak někdo takový ochotný dát do projektu ještě své peníze, tak vy samozřejmě musíte být taky.

Jak člověk docílí toho, že mu knížku vydá nakladatelství jako Fragment?

Musím přiznat, že jsem si Fragment zvolila jako takové měřítko kvality a na jejich webových stránkách v sekci fantasy románů pro děti strávila hodně času. Četla jsem si anotace, následně pak recenze na Databázi knih, koukala jsem se na zařazení knih do věkových cílových skupin... Pak jsem se snažila napsat román obsahující nějakou hlubší myšlenku nebo poselství. Zdá se mi, že takové knihy mají dnes větší šanci než tradiční hrdinské příběhy. Ale nevím, jestli se mi to povedlo.

Myslím, že rozhodně povedlo. Jaké to vlastně bylo držet po tom všem hotovou knihu ve svých rukou?

Já jsem samozřejmě měla od Fragmentu slíbené výtisky zdarma, ale ještě než se mi dostaly do rukou, jsem hned ten den, co kniha vyšla, běžela do knihkupectví a tu svou první si poctivě koupila. Pak jsem v ní celý večer listovala, ale nepřečetla jsem ani slovo, protože jsem se bála, že objevím pasáž, kterou už bych třeba napsala jinak. Stejně jsem ale měla pocit, že je něco konečně tak, jak má být.

Pochopila jsem, že je podle tebe nejtěžší román dopsat. Řekla bych, že v tom nejsi jediná. Co by měl podle tebe dělat člověk pro to, aby příběh opravdu dokončil?

Nejdřív je nutné zvážit, jestli autora daný příběh stále baví. Když to tak není, nemá smysl ho dokončovat, protože pak nebude dobrý. Pokud autora práce na knize stále naplňuje, je z poloviny vyhráno. Na mě překvapivě platí chvíle, kdy najdu nové téma, které mě zajímá ještě víc. Pokaždé si na něm zakážu pracovat, dokud nedokončím původní projekt. Již dlouho v hlavě nosím rozsáhlý young adult příběh, ale nedovoluju si na něm pracovat, dokud nedopíšu disertační práci. Ta představa, že se mi uvolní prostor pro lepší projekty, je to jediné, co mě v současnosti nutí na disertaci pracovat. Ale chápu, že tenhle přístup může jiné lidi akorát ještě víc deprimovat.

Účastnila ses hodně soutěží, dokonce jednoho ročníku Hvězdy inkoustu. Co si o nich myslíš, má cenu se do nich zapojovat? Existuje pak třeba větší šance, že člověk v případě nabízení rukopisu uspěje?

Určitě. Autor získá zpětnou vazbu a při nabízení rukopisu můžou úspěchy v literárních soutěžích zvýšit šance, že si nabídnutý rukopis nakladatelství alespoň přečte.

Kromě publikování spousty povídek jsi taky psala fanfikci na Harryho Pottera. Proč myslíš, že ji čtenáři obecně mají tolik rádi?

Já miluju fanfikci. Sama jsem ji objevila, když v sedmém díle Harryho Pottera umřel Snape. Nedokázala jsem se s tím smířit a potřebovala si přečíst příběh, ve kterém se dočká šťastného konce. Snape je podle mě jeden z nejlepších literárních charakterů a v knížkách nedostal zase tolik prostoru. Proto jsem ráda, když si o něm můžu kdykoliv přečíst nové povídky, a některé fanfikce mají překvapivě vysokou kvalitu. Já sama jsem fanfikci na Harry Pottera psala. Miluju ten svět a navozovalo to ve mně pocit, jako bych skutečně byla Bradavicích a prožívala tam vlastní příběh. Tohle dokáže jen čtení a psaní. Jedná se taky o rozsáhlou komunitu, která nabízí skvělý způsob, jak široké základně čtenářů nabídnout své nápady. Povídky se hodně komentují a člověk rychle získá zpětnou vazbu. Obecně myslím, že u fanfikcí čtenáře láká hlavně možnost si přečíst to, čeho se v jim v originálních knihách nedostalo.

Před románem Kde zní zpěv krkavců jsi vytvořila i celý fantasy svět Ozvěny příboje. Čtenář tam najde nejen román, ale i doplňující povídky a dokonce poezii Vyprávění slavných bardů. Máš s tím vším nějaké plány do budoucna?

Původně jsem s tím měla velké plány, ostatně bez nich by tomu ani nešlo věnovat tolik času. Teď jsem však rozhodnutá se po dopsání disertační práce věnovat tomu young adult příběhu, který poslední měsíce nosím v hlavě. Hodila jsem zápletku na papír a zjistila, že jsem popsala sto stran. Z toho je jasné, že se bude jednat o dlouhodobější projekt.

V každém případě jsme se sestrou Markétou napsaly Stíny Vichrovského kláštera, které v červnu vydá nakladatelství Alpress. Je to taková historická fantasy detektivka z mnišského kláštera. Psát ve dvou byla zábava, zvlášť když jsme třeba po týdnech psaní zjistily, že postava, kterou jsem zabila ve druhé kapitole, u sestry v jedenácté kapitole pořád běhá po klášteře (smích). Ale snad jsme nakonec všechno vyladily.

Stíháš při tom všem číst? Jaké knížky máš nejraději?

Čtu, když to čas dovolí. Poslední dobou především vědecké články k disertaci… Jinak jsem stále nezanevřela na fanfikci na Harryho Pottera a oblíbila si i tu na Star Wars. Co se týče knih, upřednostňuju teď červenou knihovnu. Člověk si u ní nejvíc vyčistí hlavu.