Rozhovor z 25. listopadu 2018
Yvona Bednarová miluje knihy už od dětství, kdy ji poprvé napadlo, že by se mohla stát spisovatelkou. V mládí pak převládla její láska k medicíně, protože však tehdy z kádrových důvodů nedostala souhlas a doporučení, vystudovala obor farmaceutická laborantka. Její život je velmi pestrý a vydal by na román. Mnoho lidí z okolí ji přesvědčuje, aby ho napsala. Ona však říká, že ještě nenastal ten správný čas. Nyní je dlouhá léta v částečném invalidním důchodu a má dvě dospělé dcery a vnoučka Honzíka. Odjakživa žije v Praze a nejraději tráví čas na svojí roubené chatě poblíž hlavního města a v kouzelné přírodě kolem. Odehrávají se tam totiž podle ní mnohá zvláštní a velmi neobyčejná dobrodružství. V současnosti najdou čtenáři na pultech knihkupectví její dvě knížky pro děti Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence a Samuel a Hortenzinka.
Někde jsem slyšela, že pokud chcete uspět při nabízení rukopisu, nejlépe u nakladatele pochodíte s dětským příběhem. Co si o tom myslíte?
Upřímně řečeno, to slyším poprvé. Možná někomu neznalému věci přijde snazší psát pro děti. Opak je pravdou. Jako dospělý člověk se musíte umět vžít do dětské dušičky a psát jazykem blízkým právě dětem. A to neumí každý. Co se nakladatelů týká, je podle mě v dnešní složité době stejně těžké prorazit na knižní trh s literaturou pro děti jako s rukopisem pro dospělé. Chce to velkou trpělivost a vytrvalost. A hlavně to nevzdávat.
Svoje příběhy jste původně publikovala na webu pro pisálky mamtalent.cz. Co vás k tomu vedlo a pomohlo vám to nějak ve vydání knížky?
Na tento web mě tenkrát upozornila moje mladší dcera, která na něj zcela náhodou narazila. Já měla zrovna rozepsanou svou první knížku Samuel a Hortenzinka. Začala jsem tam jednotlivé kapitoly zveřejňovat a později přidávat i části knížky Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence. Neumíte si představit mé překvapení, když jsem se ze zhruba tisícího místa vyšvihla na nádherné místo jedenatřicáté. Moje příběhy přeskočily všechny ostatní a staly se úplně nejčtenějšími. Navíc mi čtenáři psali moc krásné recenze. Tím to všechno vlastně začalo. Nakonec jsem však Mám talent opustila. Byla jsem velmi zklamaná jeho přístupem k začínajícím spisovatelům.
Co tím myslíte?
Určitou dobu jsem dokonce čekala, že si mě někdo z redaktorů konečně všimne a nabídne mi spolupráci a zastupování. Oni to na svých stránkách slibují. Nic takového se nestalo. Pochopila jsem, že musím začít "kopat" sama za sebe a že nikdo jiný to za mě neudělá. A jsem za to rozhodnutí velmi ráda.
Jakým způsobem jste se tedy osamostatnila?
Moje dcera mi založila webové stránky »www.hortenzinka.cz«. A čtenářům z Mám talent jsem se pak velmi omluvila.
Vraťme se teď ještě na začátek. Proč jste se rozhodla psát zrovna knihy pro děti?
Osobně si myslím, že ve mně zůstal kousek duše dítěte. Od dětství jsem doslova hltala jednu knížku za druhou. Jednoho krásného podzimního dne mi manžel na chatě na mou prosbu vyfotil pár fotek. Na jedné byla houba bedla vyfocená zespodu. Náhle jsem pod ní viděla malou vílí chaloupku. Tu jsem potom přesunula pod keř hortenzie. A pak už jsem psala skoro každý den, dokud nebyl příběh víly Hortenzinky hotový. To psaní a fantazie mě doslova celou pohltily. Vzpomínám si, jak jsem se vracela se psem z procházky a těšila se, až usednu k počítači. Někdy jsem šla spát třeba až v půl čtvrté ráno. K této knížce jsem dokonce nakreslila všechny postavičky i vílí chaloupku. S nakladatelstvím jsme se pak ale dohodli, že přece jenom dáme přednost nádherným ilustracím akademické malířky Dáši Ježkové. Musím říct, že se dětem na autorských čteních velmi líbí.
Je podle vás něco, co musí každá dětská knížka mít?
Usuzuju jen podle sebe a svých dětských představ, které se zachovaly v mé mysli. Dle mého by v knize pro děti mělo být nádherné dobrodružství, které děti se spisovatelem prožijí. Dětská kniha současnosti by taky měla obsahovat nějaký problém, který dnes může děti trápit, ať už jde o přátelství, rodinu, šikanu anebo dokonce exekuci v rodině. Dětský čtenář se do příběhu vcítí a prožije si celý příběh i s tím pozitivním posunem vpřed. Dítě musí vidět, že samo se nic "nenakope", že se musí snažit věci aktivně vyřešit.
Navíc by knížka pro děti měla mít i krásné ilustrace. Já si například své ilustrátory pečlivě hledám. Nemám ráda, když na obálce vidím jakési "hlavonožce" s obrovskou hlavou a tenoučkým tělíčkem. Už ty ilustrace vypovídají o tom, jak moc autorovi na jeho knize záleží. Jenže opravdu kvalitní ilustrátory je dnes těžké zaplatit.
Jak taková spolupráce s ilustrátorem vypadá?
Svůj rukopis ilustrátorovi pošlu elektronickou formou, pak si zavoláme nebo se sejdeme a já mu řeknu svou vizi ohledně hlavních postav a podobně. Společně pak dojdeme k ideálnímu pojetí ilustrací. Skici dostávám v mailu a hned je ohodnotím. Většinou jsem nadšená.
Pak jsou na řadě barevné obrázky. To může být někdy docela ošemetná věc. Jeden ilustrátor, který pro mě krásně nakreslil draky, medvěda, pumu a hlavně děti, už tak dobře nedokázal vystihnout barvy. Nakonec zůstalo u toho, že v knize budou jen krásné realistické černobílé skici. Jinak zrovna teď sháním ilustrátorku pro svou knížku o jedenáctileté Anežce.
V knížce Samuel a Hortenzinka děti kromě ilustrací najdou také vaše fotky, aby si mohly spojit například zvířátka, která se v příběhu objeví, s jejich reálnou podobou v přírodě. Kde se tento nápad vzal?
Já jsem nadšený fotograf. A zrovna u psaní této knížky mi velmi pomáhaly jednotlivé fotky. Pokud mám být upřímná, celou knížku jsem tvořila podle fotek. Při pohledu na ně se u mě vždy rozjede fantazie na plné obrátky. Nebylo pak vůbec snadné najít nakladatelství, které by bylo ochotné knížku vydat. Všem se rukopis i nápad líbil, ale nechtěli jít do toho rizika.
Co vám z procesu psaní a následného vydání knihy připadá nejnáročnější a proč?
Upřímně přiznávám, že se po dokončení rukopisu velmi nerada vracím k náročným korekturám. Člověk se ale musí donutit. Když příběh dopíšu, mám nádherný pocit, až bych mohla skoro létat. Ale samozřejmě po nějaké době hned vidím určité nedokonalosti. A tak přepisuju a upravuju. Většinou začátek knihy.
Ovšem úplně nejnáročnější je jiná věc, a to jak dostat své vydané knížky do povědomí čtenářů. Jak lidem v dnešní době sdělit, že je knížka na světě? To je otázka dobré reklamy. Dnes aby se spisovatel stal i dobrým odborníkem na marketing. Místo aby rozvíjel nový příběh, musí se zabývat i takovými praktickými věcmi.
Je očividné, že jste napsala mnohem víc než dvě knihy, které se vám podařilo vydat. Kolik toho máte doma v šuplíku a píšete právě něco?
Napsala jsem už osm příběhů a zrovna jsem uprostřed psaní knížky deváté, která se bude jmenovat Dobrodružný život psí holčičky Giny. Mnoho příhod z rukopisu bude opravdu autobiografických. Například to, že než se k nám jako tříměsíční štěňátko Gina dostala, vlastnila ji jedna pražská milionářka.
Mimoto mám napsanou knížku o předškolákovi Tomáškovi, který zažívá příhody a dobrodružství nejen ve školce, ale i v dětské léčebně, se kterou jsem na dálku spolupracovala. Dále mám pokračování příběhů o víle Hortenzince a jejích přátelích, pohádku Jak vláček motoráček záviděl ostatním vlakům, skoro hotový příběh o osmiletém Honzíkovi a rukopis Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jacka. Hotovou mám i knížku o jedenáctileté Anežce s pracovním názvem Anežka ze 4.B aneb My děti z Hvozdů. Tento rukopis musí ještě projít korekturou. Příběh jsem napsala v srpnu, pracovala jsem na něm pětadvacet dnů od rána do noci.
A jak to vypadá s vydáním těchto knížek? Jednáte o nějaké s nakladatelem?
V květnu po knižním veletrhu to vypadalo velmi nadějně s vydáním knížky Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jacka. Koncem července jsem se dozvěděla od šéfredaktorky jednoho nakladatelství, že už mají knížku zařazenou do edičního plánu na příští rok. Zajásala jsem. Ten příběh si to opravdu zaslouží. Myslela jsem, že udělám radost i panu ilustrátorovi, který nakreslil ty fantastické ilustrace.
To byla středa. A pak mi hned v pátek přišel mail s omluvou, že majitel prodal nakladatelství společnosti Euromedia Group. Ti prý zájem o knihu nemají. Paní šéfredaktorka se mi velmi omlouvala. I když ani nevím, jestli jim opravdu někdo knížku nabízel. Byla jsem z toho velmi smutná. A když jsem smutná nebo zdrcená, okamžitě se pustím do dalšího příběhu. A tak jsem začala psát o Anežce. Další knížky jsem ještě nenabízela. Je to všechno běh na dlouhou trať.
Na knížky pro děti jste bezpochyby odbornice. Zkoušela jste zabrousit i do jiného žánru?
Nevím, jestli odbornice, to je asi silné slovo. Psát pro děti mě prostě neskutečně baví. Zatím jsem nezkoušela jiný žánr, i když v hlavě nosím již několik let velmi citlivé a naléhavé téma, které ale nebudu prozrazovat. Pokud ho jednou zpracuju, bude to pravděpodobně v podobě knihy pro dospívající mládež.
Co vás na psaní baví nejvíc?
Baví mě to úžasné dobrodružství, které sama při psaní většinou zažívám. Ať už se to týká samotného vytváření příběhu, kdy téměř nestíhám zapisovat myšlenky, či studování konkrétních reálií, které budou v příběhu vystupovat. Víte, jak moc mě bavilo ověřovat si nebo studovat všechno ohledně národních parků v Kalifornii, kde se jeden z mých dobrodružných příběhů odehrává? I v tomto případě jsem částečně psala podle svých vlastních fotek, jelikož jsem tyto národní parky sama v květnu 2012 navštívila.
Vůbec nejkrásnější jsou ovšem chvíle, kdy vidím nebo slyším, že se mé knížky dětem líbí. Zrovna před nedávnem jsme zastavili s autem před školou, kde jsem měla mít další autorské čtení. Už z dálky mi začala mávat holčička. Otevřela jsem dveře auta a ona mi hrdě hlásila: "Paní spisovatelko, já už mám tu knížku o Hortenzince skoro přečtenou a moc se mi líbí." Byla to třeťačka Adélka. Vzápětí mě potkaly další holčičky, tentokrát ze druhé třídy. Jedna na mě volala: "Já jsem si koupila obě vaše knížky a jsou supééér!" Jindy na konci autorského čtení poprosily děti paní družinářku, jestli by jim v družině mohla z mojí knížky dál číst. V takových chvílích si říkám, že má moje práce smysl.
Čtete jako spisovatelka ráda?
Strašně ráda čtu knížky a časopisy. Vlastně si den bez jakékoliv četby ani neumím představit. Výjimku samozřejmě představují chvíle, kdy zrovna sama píšu. Tehdy zásadně nečtu, abych si zachovala stále stejný styl psaní a nerozptylovala se. Ani mě v té době jiné knihy "netáhnou". Žiju pouze svých příběhem.
K srdci mi přirostly knížky od australské spisovatelky Liane Moriarty. Líbí se mi její styl psaní. Velmi ráda mám i některé knihy od Barbary Woodové. Obdivuju její přístup k nastudování všech míst, kde se její příběhy odehrávají. K narozeninám jsem si přála životopis zpěváka Bruce Springsteena. Ráda čtu knihy o zvířatech, o horolezcích a některé knihy historické. A takhle bych mohla pokračovat. Prozradím na sebe ještě, že nemám ráda sci-fi literaturu. Působí na mě velmi depresivně.
Myslíte tedy, že je obecně při psaní knihy lepší nečíst cizí příběhy?
Já to tak mám. Cizí příběh by mě vytrhl z mého světa, ve kterém v té době žiju, když přemýšlím o postavách ke vznikající knize. Navíc bych si v té chvíli mohla třeba narušit svůj styl psaní. Mě v té době napadají stále další a další možné kapitoly do knihy. Zrovna teď to tak mám.
A kde se vzala tak velká obliba knížek o horolezcích?
Já měla k horám díky tatínkovi vždy velmi blízko. Každého svého přítele jsem tahala na hory nebo ke skalám. Horolezce jsem obdivovala jako chlapy, kteří musejí mít neuvěřitelně pevnou vůli a vytrvalost a musí být fyzicky velmi zdatní. Pak jsem poznala jednoho bývalého horolezce, který byl upoutaný na invalidní vozík a nějakou dobu jsem s ním chodila. Byl to švagr jednoho našeho velmi známého režiséra.
Zvláštním řízením osudu jsem si pak dokonce vzala za muže nadšeného skialpinistu, který je pořád někde na horách. O to horší pak byl můj poslední úraz kolena, který vyústil až k endoprotéze. Byla jsem tehdy na mateřské dovolené s dvouletou holčičkou a zároveň měla na starosti ještě další devítiletou. Bylo to pro nás všechny velmi těžké období.
Nakonec mě operovali v Německu. Ale to je jiná historie. Byla jsem pak několik let zavřená doma jen s dětmi jako na hradě Bezděz. Dojít 200 metrů byl obrovský problém. Stát u vaření nebo nádobí byl problém. Koleno stále bolelo jako čert a hrozně otékalo. Po roce se uvažovalo o reoperaci a náhradě čéšky za umělou. Pak se lékaři shodli, ať vyčkám, že to po pár letech může být lepší. Nakonec měli pravdu.
Na závěr bych jen řekla, že od doby, kdy jsem začala psát knížky pro děti, jsem našla nový smysl svého života. Začala jsem být po letech zase šťastná. Když nemůžu sportovat a dělat jiné věci, můžu alespoň psát pro děti. A nejkrásnější odměnou je, že se jim moje knížky líbí. S dětmi na autorských čteních jsem opravdu šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat