Deset let jsem psala fanfikce a nikdo o tom nevěděl. | Rozhovor s Kateřinou Šardickou

Rozhovor z 4. ledna 2022

Několik let pracovala v České televizi, teď pozici dramaturga vyměnila za práci redaktora v nakladatelství Host. Sympatická třicetiletá spisovatelka, která žije s přítelem a dvěma kocoury v Brně, se rozpovídala o tom, proč jsou Noci běsů inspirované slovanským folklórem, co nového se chystá psát i na jaké knížky z nakladatelství Host se letos můžeme těšit. Prozradila také víc o vydání svojí druhé knihy v anglickém jazyce a celovečerním scénáři, na kterém bude letos pracovat.

Tvoje knížky jsou populární, dokonce jsi se Zmizením Sáry Lindertové vyhrála Knihu roku rovnou ve dvou kategoriích. V čem to změnilo tvůj život?

Asi v tom, že o psaní mluvím. Než mi vyšla kniha, bylo to pro mě hodně soukromé. Neměla jsem potřebu o mém tvoření s někým mluvit. Sice jsem deset let psala fanfikce na Harryho Pottera, ale nikdo o tom nevěděl. Ani rodiče, ani nejlepší kamarádky. Máma s tátou se to dozvěděli, až když jsem s jejich psaním skončila a všechny si nechala samonákladem vydat. Chtěla jsem vidět, jak to vypadá, kolik toho je. V sobotu ráno jsem jim ten štos položila u snídaně na stůl a prohlásila „tohle jsem napsala“. A máma seděla a žvýkala rohlík a řekla „aha, tak tohle tam pořád děláš“.

Taky to pro mě byla změna sociální bubliny. Do té doby jsem se nebavila s dalšími autory ani nechodila na knižní akce. A teď najednou lidé chtějí, abych jim dávala tipy na psaní a podobně. Stejně tak mě vždycky překvapí, když mě někdo pozná. Ještě pořád mi přijde neuvěřitelné, že za mnou někdo přijde s knížkou k podpisu nebo si chce popovídat. Myslím, že jsem v takových situacích ve větších rozpacích než ten druhý. I konverzace s kolegy v práci nebo s někým, s kým jsem se dlouho neviděla, často začíná otázkou „tak co, píšeš něco?“.

A nové je taky to, že mám teď najednou jakoby právo si na psaní vyhrazovat čas. Když doma řeknu „jdu psát“, rázem to něco znamená, podobně jako třeba „jdu si lehnout, není mi dobře“.

Deset let strávených s fanfikcemi na Harryho Pottera je úctyhodná doba. Těžko uvěřit, že na to nikdo nepřišel. Kdy jsi s nimi začala?

Bylo to v osmé nebo deváté třídě na základní škole. Tehdy jsem se psaní věnovala ve volném čase naplno. Jsem ještě z generace, která odmalička nevyrůstala s počítačem. A když jsme ho potom doma už měli, objevování internetu bylo takové opatrné. Lidé v té době hodně blogovali, neměli jsme sociální sítě jako Facebook. Brzy jsem se našla na fanouškovských stránkách Harryho Pottera a čtenářsky jsem začala objevovat, co je to fanfikce a jakým způsobem je možné rozšiřovat ten hlavní příběh, který mám ráda. Čím víc jsem toho četla, tím víc jsem přemýšlela nad tím, jak bych to udělala já. Nakonec jsem se odhodlala do jejich psaní pustit a vydrželo mi to vlastně až do dospělosti. Bylo to do jisté míry anonymní, a snadno tak šel překonat stud. Zároveň jsou lidé na internetu zvyklí hodně komentovat, člověk měl tedy hned zpětnou vazbu. Hodně mi to pomáhalo nad psaním přemýšlet, zkoušet nové věci a posunovat se. A po fanfikcích jsem pak rovnou skočila do Zmizení Sáry Lindertové.

Opravdu? Nenapsala jsi do té doby žádný román?

Ne, vůbec. Vždycky jsem měla nějaký v hlavě, ale nikdy jsem to nikam nedotáhla. Ani na pár kapitol. Nebyla jsem dokonce schopná poslat povídku do soutěže.

Když jsem po té spoustě let uzavřela fanfikci na Harryho Pottera, sedla jsem si a přemýšlela, co udělám dál. A protože Fragment zrovna vypsal druhý ročník Hvězdy inkoustu, řekla jsem si, že to zkusím. Zajímalo mě, jestli zvládnu napsat něco se striktně daným deadlinem. A ono to nějak vyšlo.

Nebylo po fanfikci těžké psát vyloženě detektivku?

Ani ne. Čím déle jsem se ve fanfikci pohybovala, tím víc jsem si osahávala různé způsoby vyprávění a žánry. Ke konci to bylo spíš o tom, že jsem si z Harryho Pottera vypůjčila magii, kulisy a některé z hlavních postav a příběh rozepsala na svých vlastních charakterech z trochu jiné perspektivy. Začalo to od originálu trochu žánrově uhýbat. Proto pro mě potom bylo přirozené se vrtnout ke Zmizení Sáry Lindertové. Detektivní linky mě bavily odjakživa.

Po svém vítězství ve Hvězdě inkoustu jsi získala místo v porotě soutěže a můžeš ovlivnit, který z rukopisů v dalších ročnících vyhraje. Cítíš nějakou zodpovědnost?

Porotce jsem zatím dělala ve dvou ročnících a musím říct, že od sebe byly dost odlišné. Téma toho prvního byla slovanská fantasy, což je moje srdcovka. Finalistky se vydávaly jiným směrem, než jsem si myslela, že se vydávat budou. To bylo zajímavé překvapení. A podruhé jsem vystoupila z komfortní zóny a četla jsem feel good contemporary, což je něco, co ve svém čtenářském světě obyčejně nevyhledávám.

Hvězda inkoustu mi obrátila život vzhůru nohama a dost toho změnila. V obou případech jsem tedy musela přemýšlet nad tím, jestli se to samé stane vítězkám. V závěru je celá soutěž o tom, že na konci někomu vyjde knížka. A to je skvělá zodpovědnost.

Co bys poradila pisálkům, kteří by se do nějakého ročníku Hvězdy inkoustu chtěli zapojit?

V prvé řadě si hlídat deadline a zadání. Taky si myslím, že by si autor měl dávat pozor, aby příběh nepřekombinoval. Je zbytečné se snažit přijít na zvraty, které nikdy nikdo nevymyslel, protože takové nejsou. Stejně tak není potřeba vybočovat a být za každou cenu originální. Vždycky je důležité, aby příběh fungoval a držel pohromadě. A když se stane, že deadline bude za rohem a vy budete mít pocit, že jste toho chtěli odvyprávět mnohem víc, ale už to musíte ukončit, nijak to nevadí. Pokud je rukopis dobrý a stojí na pevných základech, které porotu osloví, tak všechny věci, které vám připadají hrozné, se dají dotáhnout v práci na rukopisu potom.

Nikdy se vám však nepodaří dohnat jazyk a styl, kterým vyprávíte. Je potřeba hodně psát, číst, sledovat filmy, učit se cizí jazyky, zkrátka si rozšiřovat slovní zásobu, která se potom do psaného projevu promítne. To samozřejmě neznamená, že někdo nemá talent a v šestnácti neodevzdá skvělý rukopis. Myslím si však, že každému pomůže, když se co nejvíc vypíše. Jazyk je nakonec to, co ve výběru hraje největší roli. A vůbec nejdůležitější krok je svůj rukopis do soutěže přihlásit. Poslat ho, i když to vypadá děsivě. Není nic horšího než mít rukopis doma v šuplíku, nikdy ho nevytáhnout a nevědět, jestli je to dobré, nebo ne.

Tvoje druhá kniha Noci běsů je inspirovaná slovanskou mytologií. Hrála v tom taky nějakou roli Hvězda inkoustu?

Když Fragment tehdy vyhlásil tématem nového ročníku slovanskou fantasy, napadlo mě, že je to vlastně hrozně boží a že bych to chtěla psát taky. Nakonec jsem dost křivácky Hvězdu inkoustu předběhla. První verzi Nocí běsů jsem odevzdávala v dubnu a v květnu mi pak přišly na posouzení rukopisy finalistek. Chtěla jsem Noci běsů odevzdat ještě před tím, aby se nestalo, že se nějak lehce inspiruju nebo si budu rvát vlasy, že něco už někdo napsal za mě.

Do jisté míry to ale byla i souhra náhod. Vždycky jsem si přála napsat příběh, který by trošku odrážel život na vesnici, to, jak jsem vyrůstala. Vylíčit tvář vesnice a ukázat, jaké uzavřené komunity umí být. Zároveň jsem chtěla psát o poruchách spánku. To byly dva výchozí body, které se mi chvilku převalovaly v hlavě a potom se spojily u rešerše o spánkové paralýze. Měla jsem v plánu se opřít o povídačky, které se vyprávějí dětem. A ono to pak do sebe i se slovanskou mytologií nějak zapadlo. Líbilo se mi vracet se k pohanským kořenům. Původně byla v Nocích běsů dokonce linka o střetu pohanské víry a křesťanství. Vesnice se rozdělovala na lidi, kteří věří ve staré pohanské bohy a dodržují svoje zvyky, obyčeje a tradice, a ty, kteří se přiklánějí k Bohu. A tyhle dvě skupiny do sebe pořád narážely. Tahle rovina z Nocí běsů zmizela a zůstala tam napůl nevyřčená, jen někde pro mě.

Jaké to pak bylo číst rukopisy finalistek a porovnávat je s tím svým?

Dalo by se říct, že jsme se všechny vrtly jiným směrem. Samozřejmě jsou věci, které se opakují vždycky. Pokaždé se ve slovanské fantasy objeví Morana, ať už zmínkou, nebo sama osobně. Vždycky o ní všichni mluví a těžko se jí vyhýbá. Ale jinak se rukopisy dost odlišovaly, z čehož jsem samozřejmě měla dobrý pocit.

Proč si myslíš, že je slovanská fantasy u čtenářů tak oblíbená?

To je docela jednoduché. Ať už chceme, nebo ne, všichni jsme s určitou špetkou slovanského folklóru vyrůstali. Je schovaná v pohádkách, povídačkách i drobnostech, jako třeba když mě v útlém věku strašili klekánicí. Je to zkrátka takové naše. Ale zároveň dokážou být příběhy inspirované slovanskou mytologií exotické, když se člověk víc vrtne k ruskému folklóru a na východ. Dá se s ním snáz identifikovat než třeba s řeckými bohy a Olympem. Je v tom možná špetka nacionalismu. Slovanská mytologie se nám zdá povědomá, váže se na naši historii a je vlastně docela cool.

Taky si myslím, že se teď sešly dvě věci najednou. Na jednu stranu za to možná může uvedení Zaklínače na Netflixu. Spousta lidí, která ho nečetla ani nehrála, se najednou stala jeho fanouškem a začala díky tomu středoevropskou nebo východní mytologii vnímat jinak a fandit jí. Tou druhou je právě Hvězda inkoustu a vyhlášení tématu slovanské fantasy. Tyhle dvě věci se podle mě zkrátka ve správnou chvíli protnuly.

Noci běsů jsi kvůli lockdownu psala doma. Píšeš takhle ráda i obyčejně, nebo si raději sedneš do kavárny?

Dost často mě okolnosti donutí psát třeba na cestě, ve vlaku a tak podobně. Zvládám to všude, ale záleží na okolnostech a náladě. Někdy poslouchám hudbu a jindy ji u psaní poslouchat nevydržím. Je to hrozně zvláštní.

V každém případě už neumím psát v noci. Dřív jsem to dělala, ale teď už jsem na to asi stará (smích). Momentálně raději píšu přes den a večer už mám klid a prázdnou hlavu. Ale třeba v době, kdy jsem dokončovala Noci běsů, jsem psala do večera, vysprchovala se, šla spát, vstala v šest ráno a začala nanovo. Trochu mi už lezlo na nervy, že nemůžu jít kvůli koronaviru někam jinam. Na druhou stranu mě alespoň nemohlo v bytě nic rozptylovat. Tehdy jsem se do něj zrovna čerstvě přistěhovala, takže už ani nebylo co uklízet, což je obyčejně můj způsob prokrastinace.

Není tajemstvím, že se Noci běsů letos v květnu dočkají anglického vydání. Jak příprava knihy v cizím jazyce probíhala?

V zásadě mi přišel mail s dotazem od obchodního oddělení, že by rádi pracovali na překladu Nocí běsů a nabídli je na zahraniční trh a jestli souhlasím. Samozřejmě jsem souhlasila, jen jsem ze sebe musela setřepat prvotní šok. O pár měsíců později ke mně doputoval překlad do angličtiny, který jsem měla přečíst a vznést případné připomínky, kdyby se mi nějaké formulace nebo překlady nepozdávaly. Myslím, že jsme všichni, a především paní překladatelka a já, bojovali s tím, jak špatně se nářečí z knihy přenáší do tak vzdáleného jazyka, jako je angličtina. Ale vybrala spoustu zastaralých anglických výrazů, které ke knize sedí a jsem za ně ráda. Pak už bylo potřeba jen vybrat název, protože jsme se všichni shodli na tom, že Noci běsů jsou sice super pro náš trh, ale v zahraničí by mohly narazit na neúspěch. Dlouho jsme pak vymýšleli alternativu a nakonec knihu na jaře čtenáři najdou pod názvem I Shall Awaken. A potom už jen Štěpánka Coufalová upravila původní obálku.

Jsi zvědavá, co budou na Noci běsů říkat zahraniční čtenáři?

Anglický překlad by měl příběhu především dopomoct k tomu, aby překročil jazykovou bariéru a případně oslovil nakladatele v jiných zemích. Ale v takový úspěch nedoufám. Zatím jsem v šoku z toho, že té knize vůbec někdo věří. Nevím, co ten malý slovanský příběh může vyvolat ve čtenáři třeba v Británii, přijde mi to dost kulturně vzdálené, ale doufám, že bude srozumitelný i za hranicemi naší země.

Píšeš teď něco nového?

Přiznám se, že od chvíle, kdy jsem dokončila Noci běsů, jsem nenapsala nic. Potřebovala jsem chvíli pauzu. Druhá knížka vznikla hrozně rychle a to není úplně styl práce, který by mi vyhovoval.

Rozhodla jsem se ale vrhnout na projekt, který mi už pár let zraje v hlavě. Původně jsem se chtěla do psaní pustit už loni, ale nezadařilo se. Závěr roku byl hektičtější, než jsem čekala a fakticky jsem potřebovala kolem svátků vypnout. Podařilo se mi mít čtrnáct dnů dovolené, což jsem dlouho nezažila, a během těch jsem si říkala, že když chuť na psaní přijde, tak to bude fajn, a když ne, nezhroutím se. Dopřála jsem si místo toho odpočinek a hrozně mi to pomohlo. Takže ke klávesnici zasednu v novém roce. Naučila jsem se na sebe netlačit. Obzvlášť teď kolem nového roku se na sítích vyrojily příspěvky o tom, co všichni plánují, kolik musí přečíst knih a kolik rukopisů který autor rozhodně dokončí. Někdy to hraničí s nezdravým předháněním a bičováním k výkonům. Já tomu závodu moc nerozumím. Pokud nemám co psát, asi je lepší, abych nepsala, dokud nenajdu správná slova.

Tenhle nový projekt je navíc trochu větší sousto. Plánuju vybudovat svět, který musí mít pevná pravidla, aby to celé mohlo fungovat. Chtělo to hodně rešerší a skládání různých střípků, co jsem za roky nasbírala.

Takže to bude nějaký nový Harry Potter?

Nový Harry Potter to asi nebude, už jen proto, že se jedná o příběh pro starší čtenáře. Přemýšlím o něm jako o new adult fantasy. Minimálně jedné z hlavních hrdinek bude na začátku okolo dvacítky. Vždycky jsem to plánovala jako trilogii, ale trochu mě děsí, že si tím u čtenáře udělám závazek. Bojím se, že by mě to mohlo dohnat ke krizi, kdy by mi pokračování nešlo a někdo by na něho mezitím čekal. Pro jistotu o tom zatím uvažuju jako o jednom dílu, který by třeba jednou mohl pokračovat, kdybych se odhodlala. Měl by fungovat sám o sobě.

Na Instagramu ses taky pochlubila, že budeš tvořit celovečerní scénář! Kdy se na jeho zpracování můžeme těšit?

Ano, já to nadšení nemohla vydržet a vypustila to do světa a teď, jak se to blíží, začínám mít zcela přirozeně strach. Celovečerní film je něco, o čem jsem možná snila, ale nikdy jsem nepočítala, že by ta příležitost přišla. Animátorka a režisérka Denisa Grimmová a režisér Jan Bubeníček, které lidé můžou znát jako autory výborného animáku Myši patří do nebe, mě loni oslovili s nabídkou, jestli bych pro jejich příští animák nenapsala původní scénář. Hledali mladého českého autora, který by psal pro young adult čtenáře, a po přečtení Zmizení Sáry Lindertové se rozhodli to se mnou zkusit. Přišli se základní ideou a společnými silami jsme dali dohromady námět, který dostal finanční podporu od Státního fondu kinematografie. Takže během roku 2022 byl měl vzniknout scénář, ale protože se v případě filmů (a animovaných obzvlášť) jedná o běh na dlouhou trať, nejde slíbit, kdy to bude hotové. Jen samotný proces animace je velmi časově náročný. Můžu prozradit jen tolik, že se bude jednat o příběh pro middle grade diváky, ve kterém se dvojice nesourodých hrdinů vydá tak trochu do minulosti pátrat, co se odehrálo za křivdu mezi jejich prarodiči. Moc se na to těším.

Vraťme se teď ještě zpátky ke knihám. Co tě na procesu jejich tvorby baví nejvíc a co naopak nejméně?

Nebaví mě revize. Ráda opravuju vlastní chyby, protože se mi nelíbí představa, že text není dostatečně dobrý. Ale potom ke konci, když se v tom rýpu třeba pošesté, už mám pocit, že to ani nestojí na pevných základech, že se to celé musí rozsypat. Nejradši bych to pak vzala, zmačkala a vyhodila. V takových chvílích cítím velkou frustraci. Patří to však k celkovému procesu a člověk si tím holt musí projít.

Naopak mám ráda okamžik, kdy se z rešerší, poznámek a příprav všechno nakonec spojí v myšlenku, jak to celé provedu, jak bude příběh fungovat. Taky miluju takovou tu nedočkavost, kdy vím, že mám pevné základy a už brzy budu psát. Zároveň se ale ještě trošku zdržuju, protože musím něco dotáhnout. A pak je samozřejmě obrovská úleva, když je celá kniha venku a ozvou se první ohlasy, že to není odpad (smích).

Myslíš, že recenzenti hodnotí české autory stejně jako ty zahraniční? Nebo jsou na ně mírnější, protože ví, že by se mohli někoho dotknout?

Přiznám se, že recenze moc nesleduju. Osobně jako čtenář na hodnocení ostatních moc nedám. Často čtu jiné věci než například většina bookstagramerů.

Myslím si však, že určitě existují lidé spadající do dvou protilehlých táborů. Jeden hodnotí mírněji, protože se k jejich názoru může český autor dostat snáz než třeba Rowlingová a mohlo by se ho to dotknout. Navíc je ta knihomolská skupina poměrně malá a vídáme se na různých akcích. Věřím, že někdo nechce být ostrý, protože toho člověka pak může za dva měsíce potkat na nějakém veletrhu a čelit mu tváří v tvář. Je lidská přirozenost být se všemi kamarád.

A potom existuje druhá skupinka, která si nebere servítky a české autory kritizuje ostřeji než ty zahraniční a nic jim neodpustí. Mohou za to předsudky k české literatuře anebo třeba taky to, že tito lidé mají sami autorské ambice. Je pak velmi snadné sklouznout k hejtu. Sociální sítě tomu nahrávají. Věc, kterou ale opravdu nenávidím, je věta „na českého autora dobrý“. Připadá mi to neuctivé.

Proč myslíš, že jsou vůči českým autorům takové předsudky?

Člověk by se měl zamyslet nad tím, jak náš trh vypadá. Drtivá většina toho, co čteme, je angloamerická produkce. Jsou to knížky z obrovských nakladatelství – velmi univerzální, snadno přenositelné do všech jazyků a mají úplně jiné marketingové podpory.

Angloamerický trh konzumujeme ve všem – v hudbě, filmech, seriálech, módě. To české nám nepřipadá dost dobré, protože máme pocit, že jsme malí, a chceme se od toho distancovat. Myslím si však, že se v České republice v posledních letech objevuje spousta šikovných a talentovaných lidí, nejen v young adult literatuře. Máme spoustu lidí světového formátu, které stojí za to číst.

Myslíš, že časem tyto předsudky zmizí?

Byla bych ráda. To, že bude vždycky z větší části konzumována zahraniční literatura, je přirozený jev. Knížek zkrátka vychází hrozně moc. Víc, než jsme na našem malém trhu schopni pojmout. Nezbývá než doufat, že se českým autorům dostane víc prostoru.

Nově pracuješ v Hostu jako redaktorka young adult literatury. Přála sis vždycky pracovat v nakladatelství?

Je to takové přirozené vyústění. Od určitého období jsem měla sen pracovat v televizi jako dramaturg a dělat v nakladatelství redaktora. V průběhu vysoké školy, kde jsem studovala dějiny a teorie filmu, jsem se přiklonila spíš k té televizní části. Po nějaké době stážování jsem se nakonec dostala do České televize na pozici dramaturga. Zbožňovala jsem to, ale bylo to velmi časově náročné. Nakonec jsem došla do bodu, kdy jsem si uvědomila, že bych chtěla svůj volný čas věnovat jednak osobnímu životu, jednak psaní. A to v televizi nešlo. Vždycky bych dělala jednu věc na úkor té druhé. A tak jsem se zkusila přihlásit na pozici redaktora v nakladatelství Host a nebudu lhát, dost mě vzalo, že to vyšlo. Život se mi najednou obrátil život vzhůru nohama.

Je práce v nakladatelství pro autora opravdu lepší? Není to náročné číst v práci rukopisy a potom sama něco psát?

Zatím je to super. Nikdy jsem nehltala tři sta knih ročně, ale myslím si, že čtu dost a nemám přinejhorším problém vyměnit svoje čtení za pracovní. Naopak si myslím, že je prostředí nakladatelství inspirativní a poskytuje víc prostoru přemýšlet nad vlastním psaním. To v televizi nešlo. Tam člověk musí být neustále k dispozici, i ve svátky, výjimkou nebylo ani zvedání telefonu v sedm večer.

Redaktor, který by měl na starost vyloženě young adult literaturu, předtím v Hostu nebyl. Můžeme se tedy těšit na větší produkci young adult knih?

Určitě, pracuju na tom (smích). Hledám paletu, která v jiných nakladatelstvích nemá zatím prostor. Young adult bylo do té doby v Hostu tak trochu schované do ostatních kategorií, často přitisknuté k fantasy a sci-fi. V nakladatelství naznali, že je načase tuhle kategorii rozšířit.

Zatím můžu mluvit o třech knihách, které jsem vybrala. Na všechny tři se hodně těším! Do konce roku 2022 by měl vyjít titul Ace of Spades od Faridah Àbíké-Íyímídé, což je ideální příběh pro fanoušky Gossip Girl nebo Pretty Little Liars. Odehrává se na elitní střední škole, kde každý student patří do nějaké škatulky – sportovci, premianti, nerdové. Hrdinové Devon a Chiamaka nemají absolutně nic společného, pouze odlišnou barvu pleti. Devon je gay, miluje hudbu a rád je pro ostatní spolužáky neviditelný. Chiamaka je premiantka školy, která je naopak v hledáčku učitelů i spolužáků. Zjevně kvůli rase se oba stanou terčem nepříjemného vyděrače, který začne po škole šířit všechna jejich tajemství. Musí spojit své síly a neznámému se postavit v dost nečekaném finále.

Druhým titulem, na který se čtenáři můžou těšit, je kniha Lauren Blackwoodové Within These Wicked Walls. Často se hovoří o tom, že je to chytrý retelling Jane Eyrové – a mají pravdu, jenže! Andromeda je debtera – druh vymítače, kterého si najmou, aby očistil dům od Zlého Oka. Andromeda přijíždí do nevlídného domu uprostřed pouště, kde se seznamuje s nepřístupným personálem a podivným pánem domu. Akorát místo výchovy malé schovanky po večerech bojuje s temnými silami. A pomaličku se sbližuje s pánem domu. Je to hororové, je to magické a je to do jisté míry i romantické. Podle mě ideální kombinace pro fanoušky YA.

A třetí knihou, kterou chystáme, je první díl nové duologie All of Us Villains od Amandy Foodyové a Christine Lynn Hermanové. Řeknu k tomu tolik – sedm původních rodin v městě Ilvernath při každém krvavém úplňku pořádá turnaj, ve kterém se mezi sebou potomci těchto rodin utkají na život a na smrt. Vítěz vyhraje zásobu magie pro svoji rodinu na další generaci, než přijde nový krvavý úplněk... Doposud tento turnaj probíhal tajně, jenže nedávno někdo krvavé tajemství města odhalil a na místo se začínají sjíždět zvědavci. Šest hrdinů se připravuje na svůj osud – pět z nich má zemřít. Prostě Hunger Games s magií.

Hledala jsem knihy podle jednoduchého klíče – nové silné ženské autorky, důležitá témata a srozumitelnost napříč zeměmi. Doufám, že se mi to podařilo a čtenáři si k těm příběhům najdou cestu.

Nepochybuju, že si knížky oblíbí spousta čtenářů! Přinese rozšíření young adult sekce v Hostu taky větší příležitost českým pisálkům young adult?

Já bych hrozně ráda. Nakladatelství Host stojí za velkými autory beletrie a myslím si, že by bylo fajn, kdyby prostor dostali i autoři, kteří se chtějí věnovat young adult. Není nic jednoduššího než rukopis poslat. Já se na něj ráda podívám.

Stíháš číst i něco mimo práci?

Jak kdy. Mám období, kdy hltám knížku za knížkou. Trvá to třeba měsíc. Jindy například pět měsíců nesáhnu vůbec na nic a nejsem schopná se třeba prokousat jednou jedinou. Ani nevím proč. Není to nedostatkem nebo přebytkem času. Mám to tak odjakživa.

A co tedy ráda čteš?

Mám ráda české i zahraniční autory. Nedávno jsem třeba četla Svolení. Jedná se o autobiografický román od autorky, která měla ve třinácti letech poměrně nevhodný sexuální vztah se starším spisovatelem. Je to fantastický román. V poslední době jsem taky přelouskala Zuzanin dech, což je naopak kniha od české autorky s tématikou, kterou obyčejně jako čtenářka nevyhledávám, druhou světovou válkou. A nedokázala jsem třeba dočíst Modlitbu za Černobyl. Měla jsem ji na stolku asi půl roku. Ta knížka je výborná, ale někde v polovině mi prostě na to téma došel dech.

Určitě se nedá říct, že bych měla oblíbeného autora, od kterého bych hltala všechno. Ani pro Rowlingovou to neplatí. Jsem schopná skončit i u nedokončených sérií. Nedočetla jsem Nesba a pravděpodobně nedočtu ani Keplera. V nějaké fázi mi prostě severské detektivky přerostly přes hlavu.

Stíháš se ve volném čase věnovat i něčemu jinému než knížkám?

Mám dvě kočky, což je důsledek lockdownu. Taky se ráda čas od času jen tak vyvalím u Netflixu a sjedu najednou nějaký seriál.

Stejně tak mě baví odpočívat u věcí, které dělám rukama. Zároveň ale nejsem šikovná na pletení nebo vyšívání, takže pro jistotu peču a vařím. Z toho se pro mě a přítele během lockdownu stala velká záliba. Člověk nemohl do restaurací a nám se nechtělo pořád objednávat krabičky s sebou. Rozplánovali jsme si tedy jídelníčky na celý týden a třikrát denně byla nějaká bomba. Teď budeme ta nabytá kila zase dva roky shazovat (smích).