Rozhovor z 15. března 2018
Psát začal před necelými třemi lety, kdy se na jeho monitoru poskládala první věta z fantasy románu Pod oskeruší. Dnes lidé najdou jeho knihu Muffin a čaj, kterou mu na začátku března za velkého ohlasu vydalo nakladatelství Yoli, v regálech knihkupectví.
Svůj pseudonym si Theo Addair kdysi vymyslel pro postavu v textové hře na hrdiny (RPG). Pravé jméno a věk tajemný spisovatel prozradit nechce. I když mu mluvení o sobě zase tolik nejde, co se týče psaní, už tak ostýchavý není.
Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že je okolo tvojí knížky docela poprask. Se spoustou pochval se ale občas vynoří i nějaká ta kritika, kterou však zvládáš s nadhledem. Jak to děláš?
Já bych se zastavil hned u toho poprasku. Jsem z toho tak trochu v šoku. Samozřejmě jsem snil o tom, že se Muffin bude čtenářům líbit, ale neuměl jsem si to představit. Netušil jsem, jaké to je, když mi někdo pošle zprávu jen proto, aby se podělil o radost, kterou mu knížka přinesla.
A jak zvládám kritiku? Nebudu lhát, jako asi každý radši poslouchám pochvaly než výčet chyb. Ale když se v reakcích čtenářů (třeba i celkově pozitivních) některé výtky opakují, rád se nad tím zamyslím a pokusím se odnést si z toho něco pro příště. Za druhé je jasné, že každý má jiný vkus. Co je pro někoho milé a krásné, to pro druhého může být přeslazené až do nepříjemna. A tak by se dalo pokračovat. Takže kritiku ve smyslu subjektivního názoru se snažím brát jako výpověď o tom, jak knížka sedla danému čtenáři. A hlavně, ego-bebíčka si člověk nesmí moc pěstovat.
Jak dlouho jsi knížku psal? A jak vypadala následná spolupráce s nakladatelstvím?
První verze mi trvala zhruba šest týdnů, kdy jsem psal skoro v každé volné chvilce. Asi týden trvalo ji poupravit a dopracovat podle připomínek a pak už putovala do nakladatelství. Prvotní reakcí bylo, že se jim sice rukopis moc líbí, ale aby ho vůbec dali do procesu schvalování či odmítnutí, musel bych udělat určité úpravy. Pro příběh samotný nebyly podstatné, tak jsem moc neváhal. Když mi pak řekli své sladké ano, úpravy v samotném textu jsme řešili společně s ohromně milou a sympatickou redaktorkou. Nebylo jich mnoho a šlo to už velice rychle. Takže nakonec nejdelší bylo to čekání na verdikt.
Šest týdnů je opravdu krátká doba. Chodil jsi přitom do práce a věnoval se dalším věcem?
Možná to dokonce bylo i o něco méně. Většinou jsem si přivstal před prací, pak psal o pauze na oběd a potom ještě večer, obzvlášť když jsem ho mohl protáhnout třeba do dvou ráno. Byl to takový psací trans.
Pokoušel ses Muffin a čaj nabízet nakladatelstvím nějakou dobu, nebo ti to vyšlo hned napoprvé? Co ti k takovému úspěchu podle tebe pomohlo?
Nevím, zda to bylo začátečnické štěstí, nebo jsem se prostě trefil do vhodného momentu, ale opravdu se mi zadařilo hned zpočátku. A jak jsem zjistil až později, v Yoli do té doby vyšla jen jediná česká knížka. Takže nejspíš prostě správná konstelace hvězd. Když se mi Muffin dostal hotový do ruky, nedokázal jsem se přestat smát jako blázen. I když jsem předem viděl obálku a celou sazbu, tohle bylo něco jiného. Tehdy to teprve byla "opravdická knížka".
Jak se ti líbil křest prvotiny? Jaký to byl pocit vystupovat jako autor a podepisovat výtisky?
Jsem dost introvertní člověk, takže jsem na Yoli narozeniny, kde se křest konal, šel s obrovskou trémou, ba až lehce vyděšeně. Mluvit před tolika lidmi a ještě do mikrofonu bylo těžší, než jsem předpokládal, a podle toho to i vypadalo. Takže všechny, kdo to slyšeli, bych chtěl ujistit, že psaní mi jde mnohem lépe než mluvení. To má Daniel po mně. Celkově to ale bylo naprosto fantastické. Jakživ jsem si nemyslel, že budu dávat autogramy, ale rozhodně jsem si to užíval. Taky jsem rád poznal osobně lidi z Yoli nebo třeba moc sympatickou autorku Annu Musilovou, které vyjde knížka v létě.
V knížce Muffin a čaj najde čtenář poměrně autentické myšlenky. Vložil jsi do knihy něco ze svých zkušeností?
Myslím, že snad každý autor vkládá do svého textu kus sebe. V Muffinovi se každopádně odráží spousta mých reálných zkušeností. Jen ne úplně prvoplánově a viditelně. Nejde ani tak o skutečné zážitky či události, jako spíš o typy lidí z okolí, vztahy mezi nimi nebo třeba i konkrétní myšlenky, které se ale nutně nemusely vyskytnout v úplně stejném kontextu.
Jak moc se tedy inspiruješ při tvorbě charakterů lidmi ze svého okolí? Mohou čtenáři případně najít v postavách nějaké tvoje rysy?
Lidmi z okolí se inspiruju neustále, ale ne do té míry, aby se v mých postavách našel někdo konkrétní. Většina z nich je směs více lidí, ať už jde o povahu, vzhled, chování, způsob řeči nebo třeba zlozvyky. Více než hotové postavy si ale z reality beru dynamiku jejich vztahů – detaily ohledně toho, jak se k sobě nebo kolem sebe chovají lidé, kteří jsou v čerstvém vztahu, jak ti, kteří se nemohou vystát, nebo ti, u nichž má jeden z druhého respekt. Pokud jde o mě, rozhodně jsem nikdy vědomě nepsal žádnou postavu podle sebe, ale bylo mi řečeno, že mám hodně z Kita i z Daniela.
Když jsi začal psát Muffin a čaj, měl jsi ohledně tématu lásky dvou chlapců nějaké obavy, nebo ti naopak připadalo jako výhoda?
Když jsem ho začal psát, tak ani jedno. Tehdy jsem ještě absolutně nepomýšlel na vydání, psal jsem proto, že jsem chtěl… nebo možná musel. Ale když mě napadlo pokusit se ho vydat? Jasně že jsem měl obavy, spoustu obav. Točily se hlavně kolem konkrétních lidí, na kterých bude posouzení rukopisu záviset. Co když jim tohle téma nesedí nebo přímo vadí? Nakonec to samozřejmě byly úplně zbytečné strachy, myslím, že bych těžko hledal přívětivější společnost, než jakou jsem našel v redakci Yoli.
Čtenáři na knížce najdou tvůj pseudonym, pod kterým vystupuješ už nějakou dobu. Myslíš si, že české jméno na obálce knihy může autorovi nějakým způsobem ublížit? Kdybys k tomu neměl jiné důvody, nechal bys na výtiscích svoje vlastní jméno?
Nedokážu moc posoudit, jestli bych za jiných okolností vydal knihu pod vlastním jménem. Možná ano. Rozhodně jsem nevolil pseudonym kvůli tomu, aby zněl cizojazyčně. Jednalo se o jméno, které jsem v online sféře už nějakou dobu používal. Je ale pravda, že v reakcích na Muffina jsem se už víckrát setkal s větami typu "když jsem zjistila, že to je česká knížka, vyděsilo mě to" nebo s pochvalami, které začínaly "na to, že jde o českého autora…". Takže v jistém okruhu může asi české jméno uškodit. Na druhou stranu jsou i čtenáři, a myslím, že jich přibývá, kteří současné české knihy naopak vyhledávají.
Kdy tě napadlo začít psát? Byl odjakživa tvůj sen stát se spisovatelem?
Vůbec. Přišlo to celkem znenadání až v dospělosti a prvotním podnětem bylo hraní textového RPG (zdravím všechny hráče hocz.org). Na něm jsem se jednak víc rozepsal, a jednak jsem zatoužil sepsat si jen tak pro potěchu různé scénáře, které se mi rodily v hlavě a ve hře se mi je nepoštěstilo odehrát.
Loni jsi zazářil v nejrůznějších literárních soutěžích, kde bereš čas na psaní?
Před prací, po večerech, o polední pauze, ba i v tramvaji cestou do práce a zpět… Když jsem vprostřed příběhu, úplně mě pohltí a využiju každou volnou chvilku.
Na »tvém webu« lidé mohou najít úryvek z příběhu Pod oskeruší. O co se jedná a je možné, že se jednou čtenáři dočkají Pod oskeruší jako knížky?
Oskeruše je moje srdcovka. Je to věc, která začala vznikat v době, kdy jsem existenci Muffina ještě ani nepodezíral. Jedná se o fantasy příběh s LGBT linkou, bez elfů a trpaslíků, bez větších "akčňáren". Tím nechci říct, že by v něm byla o akci nouze, ale epické bitvy znepřátelených armád tam člověk nenajde. Větší důraz kladu na vývoj postav, na to, jak zápasí s překážkami, které jim kladou do cesty jak ostatní, tak i ony samy, a jak je to změní. Svět, do něhož je příběh zasazen, odpovídá zhruba počátkům průmyslové revoluce, ale nejde o steampunk. Na rozdíl od Muffina v něm čtenář najde mnohem více děje, ale ani romantické duše nebudou zklamány. Ačkoli mě patrně budou v průběhu četby nějakou dobu nenávidět.
A jestli se čtenáři knížky dočkají? V těchto dnech dělám všechno pro to, aby tomu tak bylo. To znamená, že dokončuji poslední úpravy a pokusím se rukopis nabídnout nakladatelství.
Kde nejraději píšeš a potřebuješ k tomu nějaké zvláštní podmínky?
V létě venku – ze záhadného důvodu mi vyhovuje, když se kolem courají lidi a vůbec vládne prostě nějaký ten šum, pokud na mě samozřejmě nemluví –, a v zimě převážně doma v pracovně. Pokud jde o podmínky, spousta kofeinu je nutností.
Říká se, že autoři o sobě občas pochybují. Míváš někdy pochybnosti o tom, co napíšeš?
V jednom kuse. Ve skutečnosti si nikdy nemyslím, že je můj text nějaký průměr, ale zmítám se mezi nadšením, jakou jsem napsal perlu, a strachem, že je to naprosto nemožné. Rukopis knížky Muffin a čaj jsem odeslal do nakladatelství v okamžiku, kdy jsem ho měl přečtený a poopravovaný zhruba dvacetkrát a usoudil jsem, že lepší už to nebude. Pak jsem si soubor s ním zakázal otevírat až do chvíle, než dorazí z nakladatelství odpověď, protože bych nesnesl vidět místa, která by se dala vylepšit, když už na to bylo pozdě.
Máš nějaké betačtenáře, kteří tvoji tvorbu čtou jako první?
Mám to štěstí na několik skvělých lidí, kteří mi k rukopisům dávají zpětnou vazbu. Je to neocenitelná pomoc, protože cizí oči dokážou odhalit nedostatky, které sám nevidím.
Čte rodina tvoje romány?
Ne, ale to je dáno spíš tím, že tematicky nejsou úplně v jejich stylu. Například moje soutěžní povídky četli s chutí a docela si je pochvalovali.
Vědí lidé v tvém okolí, že píšeš?
Mimo rodinu je to výjimkou. Knihy píše moje kreativní, naivní a potrhlé já, s kterým ostatní málokdy přijdou do styku. Něco jiného jsou ovšem vody internetu. Jsem členem facebookové skupiny Odstartujte svoji knihu, kterou založila spisovatelka Veronika Matysová. Tam si s ostatními pisálky vyměňujeme zkušenosti a radíme si. Získal jsem tam některé skvělé betačtenáře a spoustu spřízněných duší. Takže svým způsobem to naopak ví spousta "úplně cizích" lidí. A jestli můžu, tak na tomhle místě bych chtěl Veronice vzdát díky jak za naši senzační a přívětivou skupinu, tak za její osobní podporu nejen v psaní, ale i v životě vůbec.
Jaké knížky čteš nejraději ty?
Nepřekvapivě knihy s LGBT+ tematikou a fantasy. Kromě nich jsem měl například jedno detektivkové období, kdy jsem prakticky přečetl danou sekci v městské knihovně, a baví mě thrillery, hlavně ty psychologické. Celkově se musím přiznat, že vyhledávám převážně vysloveně odpočinkovou četbu.
Momentálně tě živí práce v advokátní kanceláři. Umíš si představit, že by ses jednou stal spisovatelem na plný úvazek?
Možná si to neumím správně představit, ale rozhodně by se mi to ohromně líbilo. Živit se jen psaním. Zní to snově. Realita by asi byla smutnější (smích). Ale kdyby to jednoho dne vypadalo, že by mě to mohlo třeba uživit, tak do toho jdu.
Mezi svoje záliby řadíš zpěv. Jak moc vážně se mu věnuješ?
Vlastně vůbec. V dětství jsem chodil do sboru a mohl jsem se tomu začít věnovat trochu víc profesionálně, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Dneska si zpívám pro radost, ale zato pořád, třeba na ulici a tak. Potichu. A doufám, že to postřehnou jen nejbližší kolemjdoucí (smích).
Tak teď alespoň víme, po kom to Kit má. Taky se netajíš svou láskou k jazykům. Učíš se právě teď nějaký, případně láká tě?
Umím obstojně anglicky a rusky. Kdyby byl čas, rád bych oprášil francouzštinu, ze které jsem skoro všechno zapomněl. A kdybych se šíleně nudil, lákala by mě vietnamština, ale jsem asi už moc líný na to, abych to jednou opravdu zrealizoval.
Je ještě něco, co opravdu rád děláš?
Momentálně se těším na svou první motorkářskou sezónu. Řidičák jsem dostal loni na podzim a na ježdění už nezbyl čas. Pořídil jsem si ho proto, že jsem cítil chuť udělat něco praštěného a taky trochu překonat strach, který jsem z toho měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat